Jsem vyučený mlynynář a na mlýně jsme žili 8 let. Já kluk z města jsem se seznamoval se životem na vesnici. Je to tam klidnější a lidé mají k sobě blíž. Má to, ale dva konce. Navzájem si více pomáhají, ale zato více závidí. Není tam anonymita, každý pozdraví a odpoví a také se navzájem respektují. Plný síly a necelých třicet, stádo ovcí, hejno kačen a hus, kuřata, slepice a mraky králíků. Já byl při síle a doma jsem měl dvacetiletou ženu a malého kloučka. Zažil jsem na mlýně i humorné příběhy, které přináší život. První prase jsme měli pruhované, černobílé. Říkali jsme mu čert. Už mělo kolem 100 kilo a já ho vypustil na uzavřený dvůr, ať se proběhne. Tenkrát byl u nás na návštěvě můj otec. Šel na dvůr podívat se, co dělám. Otevřel vrata a prase se řítilo do otevřeného prostoru. Křičím na něho: „Přibouchni vrata“! On jen hrůzou uskočil a čuník kolem něho proběhl doleva a vzhůru kolem hospody plné chlapů. Kolem sochy svatého Floriána doleva a opět na dvůr, kde jsem rychle zabouchl vrata. Udělalo si takové kolečko jako sportovci na stadionu. Večer jsme šli s tátou na pivo. Chlapi se v hospodě řehtali: „Jindro tvé prase asi mělo žízeň“. Upřímně jsme se tomu i my zasmáli. Mlýn byl posazen na řece Opavě, která zároveň tvoří hranici z Polskem. Byla neděle a já hrál fotbal za místní jedenáctku. Mistrák v okresním přeboru. Zrovna uháním s míčem na branku a koutkem oka vidím jak tehdy můj 6 letý syn vbíhá na trávník a křičí: „Tati ovce utekly do Polska“! Já v dresu a kopačkách mizím ze hřiště za ovcemi. Rozhočí za mnou volá: „Kam letíš, já jsem ti nedovolil střídat!!!