Samozřejmě, že také proto, aby si přilepšili k důchodu snížili ten deficit mezi odměnou za práci a vyměřenou penzí. Podle mě, ale ten hlavní důvod je ten, že chceme být ještě užiteční, být mezi lidmi, nasávat energii a elán mladších a naopak je obohacujeme naší zkušeností. Nakonec všichni z toho máme profit. Někdy děláme práci, kterou nikdo nechce, na dobu určitou, za nemoc, mateřskou či rodičovskou, někdy i mizerně placenou. Mnozí kolegové nám závidí náš důchod, ale pracovní výkon, který musíme odvést již nikoliv. Přesto nereptáme, je na nás spolehnutí. Nemluvím o manažerech, vedoucích pracovnících a vysokých úřednících, kteří se i v důchodovém věku v práci drží jako klíště, těm jde o moc, kterou se bojí ztratit. Moc je opojná jako droga a návyková jako pervitin. Píši o nás, o většině penzistů, kteří přijmou jakoukoliv práci a jsou spokojeni. Pro někoho jsem v jeho očích klesl, když jako bývalý vrchní rada jsem dělal ošetřovatele v nemocnicích. Je to náročná, záslužná a těžká práce. Jak po fyzické stránce, ale i duševní. Vidíte utrpení, bolest, krev, stolici, moč i někdy smrt, jak se vkrádá do pokoje. Lidé mě měli rádi a těšili se na mě. Ptali se,kdy mám příště službu. Neměl jsem v pracovní náplni nemohoucí holit, ale když mě o to požádali, tak jsem jim vyhověl. Jen stříhání jsem odmítl, nechtěl jsem nikoho zohavit. Tak jak to v životě chodí, lidé se mnohdy nad druhými vyvyšují, neznají ho a neví, kdo se za oblečením skrývá. V nemocnicích jsou zaměstnanci barevně odlišení, podle profese. Uklízečky, sanitáři byli u nás ve žlutém, sestry v modrém, staniční zelená a tak dále. Vezu pacienta na dialýzu, zazvoním a vykoukla sestra. Vidí žluté prýmky, no jo blbý sanitář, podle toho se ke mně chovala. Možná měla v ten nějaké trable, to nevím. Já to nevydržel a povídám: „Možná máte dnes blbý den, ale to že máte odbornou školu a já kurz nemusíte mnou pohrdat. Nevíte koho máte před sebou! Já mám 2 vysoké školy a nevyvyšuji se. Svou práci dělám poctivě a pomáhat lidem mě baví“. Byla u toho lékařka, která ji asi sprdla, protože jak jsem po výkonu si pro pacienta přišel, tak byla změna. Byla z ní příjemná mladá dáma. Dělal jsem i v ostraze, honil zdrogované a opilé lidi, kteří kradli, aby měli na dávku či flašku. Pár měsíců jsem uklízel i ve škole a dělal správce hřiště. Dnes jsem mezi dětmi. Využil jsem své aprobace učitele na 2.stupni ZŠ a střední školy. Jsem tam nesmírně spokojen, jen mě mrzí jaký osud mnohdy čeká mnohé chytré děti, protože se jim rodiče dostatečně nevěnují. Neuplatní se na trhu práce a skončí v méně lukrativních profesích. Rodiče na ně nemají čas nebo zájem. Mému srdci i budíku, co ho popohání, je pak z toho smutno.