Šel jsem do knihovny vrátit přečtenou knihu a oslovili mě, jestli bych nevyplnil dotazník o mém mentálním zdraví, který jim dodala lékařská fakulta OU v Ostravě. Je to šetření v rámci projektu: „Podpory zdravého stárnutí“. Nevidím sice rozdíl mezi „zdravým“ a „nezdravým" stárnutím, pořád je to stárnutí, které čeká na každého člověka, pokud k němu doputuje. Spíše je to o tom, že s těmito „výhodami“ musíme počítat a nezbláznit se z toho. Je to prostě jedna z etap lidského života a jako takovou ji musíme přijmout. Nemoci ve vyšším věku přichází, začínáme polykat prášky, někdo méně, někdo více. Někdo zůstal sám, jenže mnohdy si to i svým chováním „vysloužil“. Přesto podle mě máme možnost prožít v omezeném množství hodně nového a příjemného. Otevřít se okolí, neuzavírat se, doma ani do sebe. Mám 67 let nevím, co přijde, nerouhám se, ale žiji na 120 %. Právě teď, protože nevím, co bude zítra a co bylo včera, oboje se nepočítá. Mám kardiovaskulární onemocnění (budíka), cukrovku, špatně slyším a čeká mě výměna kolena, ale v pondělí jsem hrál tenis, včera nohejbal, dnes prší, tak jdu do posilovny, o víkendu mě čeká s manželkou tradičních 15 km, chata s vnoučaty, čtení, hudba někdy i tanec v Luhačovicích. Jezdíme na dovolené, u nás i k moři. Přesto si se svými blízkými užívám a depresi odmítám. Celým dotazníkem se line jako červená niť, jak stáří senioři mentálně zvládají. Podle mého názoru, tím se řídím celý život a dosud jsem duševně neonemocněl je , že prostě v životě se střídají jak v přírodě den a noc, chvíle příjemné a nepříjemné, pokud to nechce člověk přijmout, tak nikdy nemůže poznat zákony života.