Je všeobecně známo, že děti jsou velmi citlivé na lásku. Tou je musíme vybavit, nikoli chytrými telefony. Proč mě to napadlo? Minulý víkend jsme byli s mladými na chatě. Čtyři dospělí a pět dětí. Byla pohoda, ale přesto mě tam bodlo něco, z čeho jsem měl nepříjemné pocity. Můj syn opustil rodinu, zamiloval se do podivné ženy, která ho nakonec odkopla. Potud je to normální, to mě nebolelo, ale z toho vyplývají další věci, které mi radost nedělají. Snacha ze začátku byla sama s dětmi zoufalá, čas vše zhojil. Našla si chlapa, kupodivu spolužáka mého syna. On má z prvního manželství kluka ve věku jejích dětí a našich vnuček. Spolu si pořídili holčičku. Klasika. Moje děti, Tvé děti a naše děti. Celkem jim to funguje, jen jsem si na chatě všiml, že snacha občas jeho kluka peskuje a on naopak někdy vyjede na její holky. Společné dítě je trochu rozmazlené. Každý si může říkat co chce, ale „krev je krev“. Po čase hledáme touhu, která vyprchala a po dalším vztahu opět se ztratí jako pára nad hrncem, ale že tím trpí děti nás nezajímá.