Mám volno mezi hodinami a pohodu, sedím v kabinetu a popíjím svou kávu s mlékem. Rozrazí se dveře a vidím udýchanou kolegyni: „Jindro, máš jít okamžitě za ředitelkou, nemůže se Tě dovolat“ hlásí. Je pravdou, že ani chytrý telefon není středem mého zájmu, mám ho většinou ztlumený a klidně bych se bez něho obešel. Dnes to bohužel nejde. Nezajímá mě, ale příběhy ano. Dostanu velmi důležitý úkol, hlídat dopoledne devítiletého kluka než si ho vyzvedne matka. Nudil se a zběhl z tělocviku, který se konal v atriu naší školy. Byl dopaden. Bývá agresivní na své spolužáky. Vyzvedávám si ho v ředitelně a odvádím do sborovny, kde se mi kluk „otevřel“. Vypráví mi o malé sestřičce, kterou má rád, miluje prý cikánské písničky, ale na Roma nevypadá. Sděluje mi zážitky z psychiatrické nemocnice, kde 4 roky chodil i do školy. Volný čas tráví na mobilu hrami. Zaujalo mě, ale jaké hry hraje! O zabíjení. Nevím proč pro dětskou duši je to zajímavé. Tajuplně mi šeptá, že ví, že v našem městě je dům, kde bydlí bohatí mafiáni, kteří k bohatství přišli tím, že zabíjejí lidi. Zná také prý jednoho „strejdu“, který je v balíku, má zlaté zuby a řetězy, kterými má pomyslně omotané lidi. Má sportovní vůz ferrari a další drahé značky, které neznám. Prý kšeftuje s auty. Chtěl by žít jeho život. Samozřejmě nevím, co je výplod jeho nemocného mozku nebo skutečnost. Dívám se na něj. Na těle mu visí špinavá mikina a prý má občas vši. Je zanedbaný po všech stránkách. Má rád vánoce, ale dárky nedostává. Mrazí mě, jaké hodnoty tento hoch vyznává. Sní o tom, že až vyroste bude bohatý a vše si koupí. Mýlí se, lásku nekoupí. Měl by si jako dítě hrát a ne se ve snech bát. Nikdo ho neučí milovat, asi mu chybí příklady, ale nenávidět už umí. Je to zločin, když v první dekádě života se dítě takto „formátuje“.