Dnes je pod mrakem. Sleduji úspěšné tažení našich holek v tenise. Jsou super. Chlapi v tomto druhu sportu stojí za prd. Také dělám inventuru svého letního oblečení. To, aby na mě byl zítra při rehabilitování příjemný pohled a nekazil tam ženám začátek pracovního týdne. Nemám co číst, tak se natahuji přes osiřelou postel k ženiným knihám. Jednu lapnu a začtu se. Br, br „červená knihovna“ jako v televizi seriál Růžová ordinace. Odkládám román zpět na místo. Nikdo mě v noci nehladí, ani se ke mně nepřitulí. Jsem za to vděčný, je to stálé a trvá to s přestávkami, pokud jsem nezlobil, čtyřicet let. Právě skotačí v mořské pěně s vnučkami. Já nemohl po operaci se zúčastnit. Prý jí tam chybí naše toulání v masivu Biokovo a dlouhé procházky kolem pobřeží podél modrozelené vody a bílých skal. Už mám chuť znovu své emoce vetkávat do papíru a přepisovat je do počítače. Múzy bolest přepraly. Dívám se na chodník na opálené ženské části těl a přiznám se, že mě to vzrušuje. Začínám asi normálně opět fungovat. Kde jsi můj míči, míčku? Tam někde na hřišti, kde ještě nesmím. Po novém roce vás opět polaskám a pomiluji.