Mám kolem sebe harém jako sultán v Osmanské říši. Jsou různého věku. Holčičky, slečny, zralé ženy i stařenka, má maminka. Všechny vás očima objímám a do srdce přijímám. Možná bych vám obláčky z nebe stáhl. Dlouho jsem vás nevnímal a vaší lásky si nevšímal. My muži jsme v mladším věku slepí a hluší, bereme to jako fakt jako něco přirozeného, že to k životu patří, že kvůli tomu nemusíme dělat humbuk. Zrajeme a po letech s očima dokořán vám srdce otevřeme, procitneme a vaše city přijmeme. Všimneme si konečně té vaší cennosti a uvědomíme si, že vřelý cit je víc než drahocenná věc. Nakonec i my vám lásku vracíme. Jsme jako králové v pohádkách, kteří své ženy milují. Děkujeme vám za lásku, za krásno, za útulný domov, kde se rádi vracíme, protože tam voní lahodné menu i člověčina, kde si můžeme dát i pohov, tam, kde nás nikdo nepodrazí, kam spěcháme a těžko odcházíme. Děkujeme. S vámi se nenudíme, ale občas prudíme. Je lépe společně šedé dny prožít a ty barevné si spolu užít. Je tam plno květin jako na louce, ale méně smutku, více smíchu, ale můžeme si i společně poplakat. Mám vás rád, proto žiji tak rád.