Věda pokročila a překvapila. Zdá se mi, že jsme dnes jako stroje, kterému se opotřebuje nějaká součástka, tak se vymění za novou. Pokud člověku něco nefunguje, tak mu také pomůže nová technika. Vyměníme to. Přirozenou, s kterou jsme se narodili, za umělou. Najednou jsem měl potíže vyjít do schodů, přitom jsem měl a mám celý život tlak jak mimino, 120/80. Byl to tep, který skomíral (až pod 30 za minutu, normální je 60 – 100). Málem se mi srdce zastavilo jako zvon ve věži. Nevadí. Namontovali mi pod kůži budíka, nastavili pomocí počítače žádané parametry a žijeme dál. Jako když na staré pračce vyměníme buben. Někdy se, ale bohužel stane, že se náhrada porouchá a může jít i o život. Večer kolem 23.hodiny mám nutkání jít na malou. Prudce vstanu a zatočí se mi hlava. „Co je Ti“? Vyskočí z postele manželka. „Točí se mi hlava“. Žena vytáhne ze skříně tlakoměr a změří mě. „Tlak je dobrý, ale tep máš nízký, kolem 30“. „Zítra zajedu do Ostravy a oni mě kardiostimulátor přeprogramují“. Nedbá na mé hloupé řeči a vytáčí 155. Záchranáři vtrhnou s lůžkem do bytu, „Já sejdu po schodech do sanitky“ povídám. „Ani náhodou“ a přikurtovali mě na lehátko. Ležím na JIP a cpou do mě prášky, abych do rána vydržel. Potom mě vezou do Ostravy, protože přístroj na programování u nás nemají. Líbí se mi, jak jezdíme na červenou a všichni spořádaně čekají až projedeme. Budíka mi řádně nastavili a vykopli z nemocnice. Už opět řádně funguji a druhý den kráčím do školy učit děti on-line. Další náhrady mám brýle na dálku i na blízku. Ženy o nás pečují a chtějí, abychom jim co nejdéle vydrželi. Ta má mi povídá: „Křiví se Ti pravá noha“. Jdu k ortopedovi a mám voperovanou další součástku, umělý kolenní kloub. V září jdu na ušní a dostanu další náhradu, naslouchadla. Nevím, co mi ještě vymění, ale doufám, že budu ještě člověkem a ne robotem.