Libor, můj kamarád měl zaplacenou týdenní tuzemskou dovolenou. S manželkou oba nedávno prodělali covid. Ona jako zdravotnice, tak nakazila i jeho. Rekreaci museli zrušit, protože ona má nějaké komplikace z uvedené nemoci a hospitalizovali ji v nemocnici. On se nudí, je sám doma. Dvakrát si šel zahrát tenis. Se mnou může až příští rok, až odložím berle. Bliká na mě displej telefonu. Libor. „Jindro, co děláš v sobotu? Má být krásný letní den, možná poslední. „Nic, manželka jde do práce“ odpovídám. „Co kdybychom si udělali výlet. Zajeli bychom za kluky do Havířova. Uděláme si svůj den, „muži mají svou sobotu“! Dobře, jsem pro, protože jsi sám doma týden a v jídle strádáš, tak Tě zvu na oběd a potom vyrazíme“. Je jedenáct a Libor parkuje před domem, kde je výjimečně volno. „Polévku sníš z povinnosti, to jsem vařil já, to druhé bude dobré, to vařila žena“. Nasoukám nemocnou nohu vedle řidiče a berle odhodím do kufru. V Havířově u obchodního domu Elán už nás vyhlíží opálený fešák Gustav. Za chvíli se přikolébá z blízkého domu korpulentní, ale inteligentní Víťa, učitel cukrářů, co nám vyrábí k narozeninám tunely. Je místní a vede nás přes cestu k letní restauraci. Usadíme se pohodlně venku a sluníčko nás hřeje do zad. Po dvou pivech a blbých řečech měníme prostředí. Posuneme se na blízkou přehradu Těrlicko, kde jsme s Víťou trávili kdysi příjemné chvíle. Jedeme po silnici, kde se jezdí závod motorek „Zlatý kahan“. Klikatými uličkami se stáčíme k vodě. Parkujeme pod stromy a před námi se vynořilo panoráma vody, restaurace s pěkným ubytováním, lidé různého věku, koupající se děti, různá plavidla k pronajmutí. Pohoda a tuzemský ráj. Míříme k dlouhému otevřenému posezení situovanému směrem k vodě a nádherným výhledem na přehradu. Čtyři muži zralého věku se zasouvají do pohodlné lavice a objednáme si pití u maličké, sympatické a milé servírky. Připomíná mi kuřátko. Na konci dřevěné terasy se nachází boudička, kde mladíci pouštějí reprodukovanou hudbu. Pivo rozšiřuje mé vnímání, tak kráčím si objednat hudbu. „Kluci, můžete mi zahrát skladbu Letokruhy od skupiny Traktor? Až budu odcházet ze světa, tak si ji nechám naposled zahrát“. Už zase kecám nesmysly a předvádím se. To jsem si slíbil, že toho nechám. „Také Iglesiase pro tamtoho pána, je ohromný tanečník“. No tancovat jsem ho nepřemluvil, je tu jako řidič, nepije, takže emoce drží na uzdě.

Naproti přes uličku srkají nápoje pohledné blondýnky, které jako chlapi samozřejmě okomentujeme. Přes celé posezení kráčí hrdým krokem štíhlá žena, která zná svou cenu. Její věk neumím odhadnout. Obličej se blíží spíše k šedesátce, tělo naznačuje, že je mladší. Sedá si tak, aby na nás viděla. Samozřejmě, že to čtu. Sleduje naši sestavu. Bavíme se, kecáme a hovor stočíme i k ní. Chválíme její postavu. Vrtá mi hlavou, co tady sama dělá? Už opět mám nutkavé nápady. Zvedám se, pozdravím a nabídnu ji naši společnost, přisedá si. Představím kamarády s poznámkou, že my tři jsme ženatí a ten čtvrtý je šťastně podruhé rozvedený. Jmenuje se Jolana a má 56 let. Všechny nás má prokouknuté, ale já ji také. Zaujalo mě proč dáma v jejím věku má na levém ňadru červeně vytetované srdíčko? Podle mě žije sama, má ráda mužskou společnost a užívá si života. Gustav zjistil, že má také polské školy, tak komunikují „po našimu“. My jim samozřejmě nerozumíme. Na záchodě mi blaženě sděluje, že si domluvili rande. Tak to jsem šlápl do hovna. Proč jsem ji k našemu stolu zval? Věděl jsem přece, že je tady pouze pro Gustava. Musím se vytahovat. Jsem blbec, zvláště když potkal Markétu, s kterou si rozumí a společně brouzdají po horách, opalují se a koupou. „Ježíšmarjá, on po ní slintá“ říká mi mé já. Loučíme se. Nasedáme do auta a ona do svého, takového jako kabelka. Gustav se snaží ji ještě líbat. Bylo to hezký „mužský den“, až na ty mé blbé nápady. Hlavně když mám rozečtenou knihu o pokoře. Musím jít do sebe, nikdy není pozdě!!