Celý život se snažím na sobě pracovat. Něco mi jde lehce a s něčím se lopotím. Někdy mé ego „zaboduje“, potom je ze mě ješita a myslím si, že jsem výjimečný. Ne sice jako Hitler, který si myslel, že si ho vybrala Prozřetelnost. Je to blbost, přece každý člověk je nějak hodnotný a má svou úlohu na tomto světě. Prostě neumím být pokorný, i když se snažím. Znovu a znovu. To semínko arogance v sobě mám a peru se, aby navždy uschlo. Je to mé přání a toužím po tom. Právě pokora ničí tu špatnou vlastnost jako je namyšlenost, zpupnost, ješitnost a arogance. Někdy realizaci svých představ si vynucuji a nejsem ochoten čekat na vhodný čas. Právě trpělivostí totiž dojdeme ke své harmonii. Osobně si pokory nesmírně vážím, ale dnešní doba je jiná. Někdy ji lidé mylně zaměňují za slabost. Pokora, ale nesouvisí se snižováním lidské důstojnosti. Je to náš ochranný štít proti velkým očekáváním, protože s ní spějeme k harmonii a velká očekávání k naší depresi!