Znáte to přece, to klišé. Kolik svateb jsem zažil. Kolik milování, sliby a chyby. Prý společně zestárneme znělo v kostele. Jsme zde pro sebe. Je to fantazie, zbožné přání nebo to může tak být? Nevím, ale stává se to. Vzpomínám na začátek. Byli jsme od rodičů daleko, téměř 400 km. Ona nezkušená těhotná devatenáctiletá dívka a já mladý muž. Povídá mi: „Odešla mi voda, asi budu rodit“. Mobily nebyly, tak jsem pelášil na vrátnici podniku, kde jsem pracoval. „Haló porodnice“? Než jsem se vykoktal, tak přijela sanitka a za dvě hodiny byl už slyšet pláč miminka. Zvládli jsem to. Naše batole měl vysokou horečku a dostalo febrilní křeče. Přestalo dýchat. Ženy mají emoce a za své dítě by položily život. My máme racio, tak se mi za půl vteřiny přehrál v hlavě celý život. Něco musíš udělat, je to naše první dítě!  Zavelel rozum, tak jsem do něj vdechl život, začal dýchat. Zvládli jsme to. Dospělý syn měl existenční problémy, pomohli jsme mu. Zvládli jsme to.  Už to bude příští rok čtyřicet, tmavý vlas mi zmutoval v jinou barvu. Žena přibrala a těší nás vnoučata. Tak se neustále měníme, ale stále spolu bydlíme.  Nemusí to být klišé, ale i pravda.