Dostal jsem lekci. Člověk by měl být pokorný. Každé pondělí přes zimu chodíme hrát do sportovního centra stolní tenis. Je to přestavěný sklad bývalé továrny Opavia. Možná rádi mlsáte oplatky Fidorky, ale ty se vyrábí již za městem v super moderním podniku. Hraje se tam ještě squash a badminton. Do šaten se jde přes restauraci, kde čtu pozvání: „Přijďte si zasoutěžit, každý čtvrtek pořádáme kvíz“. Zaujalo mě to. Rád se utkávám nejen na hřišti. Ptám se na regule. Musíte být tým, aspoň dvě osoby. Kluky jsem na to nezviklal. Asi báli, aby nebyli za vola. Jak zuřivě smečuji, tak jsem míček poslal vedle na kurt, kde hrály dámy badminton. Povídám: „Nechcete, aspoň jedna se přidat do týmu na hospodský kvíz“? Nakonec jsem jednu ukecal. V hlavě se mi motalo: „Co takový hospodský kvíz. Za mlada jsem vyhrál lukrativní soutěž „Co víš o SSSR“, na ČT1 jsem byl úspěšný ve vědomostní soutěži „Kde domov můj“ a na castingu si mě vybrali na NOVU do pořadu „Na lovu“, kde se chystám. Ještě partnerka k tomu učí na Gymplu chemii a biologii. Bude to brkačka. Je čtvrtek a já už čekám v restauraci u stolu. Po chvíli vchází i paní učitelka, která bude se mnou soutěžit. Byl to velký balík otázek po pěti tématech, v kterých bylo 10 otázek a ještě 5 bonusových. Celkem 55 otázek. Trvalo to nekonečně dlouho. Víc jak 2,5 hodiny. Spadl mi hřebínek. Ze tří družstev jsme skončili poslední. Pouze v jednom tématu jsme excelovali a uhádli poslední bonus, který nám přinesl panáky. Já jsem zvyklý na obecná témata, která se v televizi nebo jinde dávají, ale 10 otázek o elektroautomobilech to jsem nedal. To mě, ale neomlouvá. Neměl jsem machrovat a držet se při zemi. Dobře mi tak.