V poslední době jsem přečetl na našem webu několik článků o pocitech ovdovělých žen, a jak je pro ně těžké období vánočních svátků. To chápu, ale chtěl bych popsat několik skutečností, kterým nerozumím. Bydlím u městského hřbitova, cestou domů vyslechnu v trolejbusu nechtěně rozhovory žen, které míří na ono pietní místo. Zavzpomínat a někdy i poplakat. Slyším, jak byl manžel skvělý, jak jim chybí a jak ho milovaly. Jsou to někdy povědomé hlasy a jejich bývalé muže jsem znal. Vím, jak se k nim za jejich života chovaly a jak si jich vážily. Nemluvily o nich pěkně a svým kamarádkám si stěžovaly jakého mají budižkničemu a že si měly vybrat někoho lepšího. Přitom jim muži postavily i dům a rodinu dobře zabezpečili. Zvlášť vzpomínám na jednoho kamaráda, co s námi hrál tenis. Po zápasu jsme šli do hospůdky rozebrat hru nebo jen tak pokecat. On musel být do 21 hodin jako puberťák doma a dát si mohl maximálně 3 piva. Hraničilo to se šikanou. Mohl si za to sám. Samozřejmě každý se chová k tomu druhému tak, co mu dovolí. Je zajímavé, že ho žena po smrti velebí a slzí na jeho hrobě, ale za života mu dělala peklo. Co jsem tím chtěl říct? Člověk si mnohdy uvědomí jeho cenu až ho ztratí.