Dnes je nevlídný den. Mlha a drobné kapičky zkrápí vše, co jím stojí v cestě. Předměty, stavby, rostliny, zvířata a lidé se obalují chladným jakoby slizem. Nic příjemného. Já mám náladu stálou. Počasí beru jako život, jednou je výhra a následuje prohra. Úspěch střídá neúspěch. Ještě k tomu mám odpoledne navíc Pedagogickou intervenci. Doháníme tam učivo, které jsme kvůli pandemii nestihli. Jsou to děti, co potřebují pomoct. Přivlastňovací zájmena jsou pro ně španělská vesnice. Také i nebo y píší dle intuice. Můžete se snažit, ale někteří se nechtějí učit nebo jim to nejde. Raději by hrály nekonečně hry na mobilu nebo počítači. Asi si potom půjdu vyvětrat hlavu a vypudit ze sebe démony na sv. Annu. Je to kopec, nedaleko od nás, který se tyčí nad městem. Je zde panoramatický výhled. Kdysi tam stávala kaple. Dnes ji připomíná jen železná konstrukce, která tvarem kopíruje původní stavbu. Jednou za rok se zde koná bohoslužba. Rád se z tohoto místa dívám do protilehlých kopců pokrytých smíšenými lesy. Sedím na lavičce komíhám nohama, zavřu oči a brumlám si, jak je na světě krásně. Kdyby nebyl každý zahleděný do sebe bylo by líp. Po příjemném prožitku kráčím zpět. Silnice je lemována psími výkaly. Ještě, že se rozpadnou mnohem snadněji než plasty. Sáček používá každý stý pejskař. Po cestě lidi pozdravím někdy i prohodím slovo. Děti většinou nezdraví. Proč? Nikdo je to nenaučil. Stejné je to se čtením. Možná se jednou nebude zdravit a číst. Budou z nás jen konzumenti a staneme se barbary. Pozor, ale děti jsou rády, když jim někdo přečte pohádku nebo krásný příběh! Jen není na to čas. Mě ve škole děti žádají ať jim něco čtu. „Tak dobře, že jste dnes dávaly pozor, tak na pět minut“. Sednou si na koberec a já jim čtu barevně. Co to je? Každou postavu čtu jinak. Emotivně a citově zabarveně. Děti to zaujme a rády se tomu smějí. Takže pro některé je to i nová zkušenost.