Každý z nás i v pozdním věku rád vzpomíná na milou bytost, která ho milovala, která  rozmazlovala a plnila jeho přání. Je to přece naše babička. Já si ji stále vybavuji. Kromě vlastností, kterými obecně oplývají babičky byla má babička tuplovaná. Byla také porodní babička. Dnes je to porodní asistentka. „Babi jak to, že skoro každá žena Tě zná, i když vyjedeme mimo naši vesnici „? Ptám se jí. Jezdili jsme spolu po poutích. Babička byla známá katolička a krajská náčelnice sportovní jednoty Orla. Nevěděl jsem tehdy kolik dětí prošlo jejíma laskavýma rukama. Stejně milá jako ke vnoučatům byla i k rodičkám. Když odešla ze života, tak na pohřeb jí přijely si s ní rozloučit 2 autobusy žen jako poděkování za její péči. Ve druhé třídě jsem už vášnivě četl, nejen pohádky. Teď ve zralém věku jsem se ke knihám opět vrátil. Nad postelí se babičce na poličce tyčilo asi padesát útlých knížek v červeném obalu. Když nebyla doma, tak jsem si v nich listoval a nemohl jsem pochopit proč ji ten žánr zajímá. Až jsem byl starší, tak jsem pochopil, že má milovaná bytost čtením příběhů Červené knihovny a sněním jako by utíkala ze svého nelehkého života. Jako dnes ženy čtou příběhy celebrit. S dědou neměla lehký život. Byl fešák a ještě kapelník. Dámy mu nadbíhaly a on je neodmítal. Je vánoční období a zítra je Štědrý den. Vybavuji si zasněženou naši vesničku. Silně mi připomínala Ladovy obrázky zvláště proto, že nad vsí se tyčily zříceniny mohutného hradu. Vedle babičky byl dům pradědečka a naproti jsme bydleli my. Rodiče a my 4 děti. Děda si vymýšlel nebo upravoval po svém známé pohádky. Já byl zvídavé dítě a dědeček měl fantazii. Povídá mi: „Víš, jak se zetmí, tak na hrad se začínají slétat čarodějnice a provádí tam reje a další neplechy“. Další den, když se začalo šeřit jsem se vypravil na hrad, podívat se na ty strašidla. Měl jsem 3 roky a celá dědina mě hledala. Babička dědka seřvala a zakázala mě balamutit. Za měsíc to nevydržel a začal opět improvizovat. Vyprávěl mi po svém známou pohádku O Karkulce. „Tak ten vlk sežral Karkulku s babičkou a usnul. Šel kolem myslivec, který je osvobodil a místo nich mu do břicha nacpal kamení. Vlk dostal žízeň a šel se napít do studny vedle k pradědečkovi, a jak byl těžký spadl do studny“. Opět průser. Babička věší venku prádlo a vidí, že já vedle koukám do otevřené studny a hledám vlka.

Prohlížím starou fotku, kde je okatá brunetka se štíhlým mladíkem. Byla to babička s dědečkem. „Dědo, jak jsi poznal babičku“?  Babička byla z kovárny. Všichni po mužské linii byli u nich od nepaměti kováři. Děda v její vesničce byl za tovaryše na zkušenou.  „No na louce hrabaly dívky seno. Tvoje babička se mi moc líbila, tak jsem se za ní rozběhl, že té „kovářce“ pomůžu. Už jsme spolu 50 let“. Děda složil mistrovské zkoušky, založil živnost a přivedl si ji do jeho vesnice. Byl kolář. Uměl i vozy, karoserie pro auta, lyže, okna, loďky, dveře a další. Také spravoval kočovným cikánům vozy. Za práci dostal od nich nádherné měděné kotle, které jsem vnímal v provozu při zabíjačce. Pro babičky vyráběl malé vozíčky. Dnes se používají nákupní tašky na kolečkách. Kolem našich domů vonělo dřevo. Některé se sušilo i pár roků. Ještě teď ten odér cítím a připomíná mi mé dětství.