Tuto socialistickou dětskou organizaci mám spojenou s průserem ve škole a následným výchovným výpraskem. Někdy se mi tam i líbilo. Zvláště výlety do přírody. Když jsem nastoupil do práce ve slabé chvilce mi starší kolega povídá: „Víš, chodil jsem do Hitlerjungend. Bylo to něco jako dnes Pionýr“. Ano obě totalitní organizace měli něco společného, vymývaly dětem mozek. Mezitím jsem ještě stihl ministrovat v kostele. Má babička byla něco jako Babička od Boženy Němcové. Byla silně věřící.  Miloval jsem ji, tak jsem jí chtěl udělat radost. Dítě jsem byl zvídavé a ve 3.třídě jsem si nečetl jen pohádky. Každý den jsem usínal a objímal literaturu. Maminka mi poté dala pusu a zhasla světlo. Ze všech stran se pěly na Pionýr chvály. Prý je to čest v něm být a není povinný. Já už byl rebel od doby, kdy jsem začal vnímat svět. Povídám si: „Vyzkoumám, jak je to s tou dobrovolností“. Ráno jsem si strčil rudý šátek do kapsy a kráčel vstříc vzdělávacímu procesu. Ve třídě jsem vytáhl zmuchlanou látku, položil na lavici a říkám: „Soudružko učitelko je Pionýr dobrovolný“? Zněla má otázka.  „Ano, je to za odměnu“. „Dobře, tak já z něho vystupuji“ dívám se jí do zděšených očích. Napsala mi do žákovské knížky, aby rodiče přišli do školy. Bylo to neslýchané. Kde se to v tomto drzém spratkovi vzalo? Pro školu to nebyla dobrá vizitka a určitě to řešili se soudruhem ředitelem na pedagogické poradě. Táta mě po návštěvě školy seřezal. Jeho čest kovaného komunisty utrpěla. Jak toho svého syna vychovává, když si dovolí dělat takové kacířské věci. Jeho matka, má babička, kterou jsem zbožňoval, přitom byla dobrou katoličkou. Diverzita (rozmanitost) je přece kořením života na zemi.