Podle mě se žalovalo již v jeskyních. Je mi to odporné jako sladká jídla. Se žalováním se setkáváme v rodině, u svých nejbližších, v zaměstnání a děti si navzájem na sebe také žalují. Kdysi jsem jako vedoucí pracovník musel řešit stížnosti dvou znepřátelených žen. Zavolal jsem je do kanceláře a povídám: „Pokud proti sobě něco máte, tak z očí do očí a přede mnou.  Máte prostor“. Bylo ticho. Nějak to vešlo ve známost, že na to nemám uši a já měl pokoj. Ještě razantněji to řešil majitel pekárny, který má u nás vynikající chleba a pečivo. Po odborné škole šel k vojákům. Zúčastnil se na misích i v bojů v Afganistánu. Vrátil se k řemeslu a myslím si, že pro lidi v našem městě to bylo dobré rozhodnutí. Pracovaly u něho dvě ženy, které vzájemnou nevraživost proměnily v nenávist. Zavolal je k sobě a posadil proti sobě. Vytáhl pistoli, natáhl kohoutek (nevím, zda byla nabitá). „Jestli se tak nenávidíte, tak můžete proti sobě použít zbraň“. Ženy zbledly a jejich vzájemné stížnosti přestaly. Pekař je znám jako velmi svérázný člověk, ale pomohlo to. Já ve škole vzájemné žalování žáků odmítám řešit, pokud si navzájem neubližují.