Jako sochař tvaruje sochu, skladatel hudbu, spisovatel příběh, dělník předmět, tak tvaruje člověka život.

Děti v pubertě i náctiletí, když je společnost žene do stáda nebo cítí nespravedlnost, tak se bouří. Chtěli by změnit svět k lepšímu nebo na to důrazně nějakým způsobem upozornit. Také někdy rodiče se dítěti patřičně nevěnují a on chce na sebe strhnout pozornost. Většinou je tento proces „mimo mísu“. Já patřil mezi ně.

Nástupem školní docházky jsem se začal vzpouzet. Příběh o Pionýru jsem již popsal. Pokračoval jsem i na 2.stupni. Někdy jsem vyučujícím pokládal záludné otázky jako například: „Proč se všude uvádí a píše, že Československo osvobodily pouze sovětské jednotky, když každý ví, že západní Čechy Američané a proč nemohli přijet Praze na pomoc, když se nacházeli, tak blízko“? Roku 1969 na řece Ussuri propukl na Dálném východě na hranicích konflikt mezi SSSR a Čínou, který se proměnil v krátkodobý vojenský střet. Sovětský svaz tehdy použil nově laserové dělo a útok odrazil. Chtěl jsem slyšet i druhou stranu, tak jsem si napsal o vyjádření na čínského velvyslanectví v Praze. Přišel mi poštou balíček. Bylo tam prohlášení, spisy a odznak Mao Ce-tunga. Stálo tam, že zrádcovská a revizionistická klika SSSR napadla čínský ostrov. Pořád si pamatuji, že se jmenuje rusky Damanskij a čínsky Džen-pao. V ruštině jsem si dal nohy na lavici, odznak připnul na hruď a okázale si pročítal spisy tohoto kormidelníka.

Měl jsem osobitý vztah ke vzdělávání. Předměty, které mě nebavily jsem ignoroval. Nezapojoval jsem se, nepsal a nenosil knížky, které se ho týkaly. Naopak v těch, které mě zajímaly jsem byl byl jednička. Podle toho mé vysvědčení vypadalo. Měl jsem třeba 8 jedniček a 5 čtyřek. Přesně se to již nepamatuji, ale žádné jiné známky mezi tím nebyly. Učitelé byli ze mě zoufalí. Nakonec jsem vše dohnal a studium VŠ jsem dokončil červeným diplomem. To jsem už moc vpředu. S takovým ohodnocením jsem na střední nemohl, tak jsem se začal učit mlynářem. Proč zrovna to řemeslo? Možná, že jsem chtěl být zajímavým. Někdy jsem zažil srandovní zážitky. Odpoledne jsme probírali učivo s vychovatelkou a já to sabotoval. Povídá mi: „Proč se nezapojíš, pomůže ti to při výuce“. „Já nemusím mám samé jedničky a bez učení". Následně mě ze společenské místnosti vykázala. Přemluvil jsem kluky, že kolem 21.srpna jako protest proti vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa se necháme ostříhat dohola. Než nám potom narostly vlasy nosili jsme barety ve smuteční barvě. Co čert nechtěl zrovna v srpnu umřela má babička. Dostal jsem od matky vynadáno, že dělám ostudu. Já jsem svou milovanou bytost s vyholenou lebkou před zraky všech pozůstalých spolu s příbuznými spouštěl do hrobu.

Od mládí jsem se zajímal o politiku a zejména o způsob, jak vymýtit nespravedlnost, Možná jde dětská obrna, ale nespravedlnost a hloupost nejdou. Byl rok 1969 a ještě byly dozvuky Pražského jara. V té době ještě existovala pluralita. Kromě Pionýra tu byla nabídka Skauta, Klub mladých, které se mladí věnovali především hudbě, vesnická mládež byla organizována v Juveně, vysokoškoláci měli Vysokoškolský svaz studenstva a středoškolská mládež v Unii středoškoláků a učňů, V posledně jmenované jsem byl v 15 letech u nás na SOU pavinářském v Chrudimi předseda. Ve znaku jsme měli sovu jako odkaz na zvíře moudrosti. Měli jsme pravidelné porady na krajské úrovni. Účastnil se jich i vedoucí tajemník východočeského krajského výboru KSČ soudruh Tesař. Snažil se ovlivnit naše názory ve prospěch daného směru vládnoucí strany. Co já jsem jako jeden z mála přítomných zažil s ním střetů. Někdy jsem proto získal i druhé. Dohnal jsem ho i do úzkých, kdy mi nedokázal odpovědět. Hlavně jsme se přeli o postup „normalizace“. Já jsem tehdy tvrdil, že vše dobré, co vzniklo za socialismu s lidskou tváří pomalými kroky míří k zániku. Nakonec to tak dopadlo. Mládežnické organizace sloučili do jednotného SSM, aby je ovládli. Zrušili Skauta a jejich pracně získaný majetek ukradli a předali Pionýrům. Já tehdy zuřil.

Naše učiliště bylo jediného druhu v Československu. Byli tam Češi, Moravané, Slezané, Slováci i Maďaři. My jako učňové jsme ve 3. ročníku byli přidělení již na své domovské mlýny. Dva měsíce byla výuka v SOU a v červnu učňovské zkoušky. Má pracovní destinace byla vzdálena asi 20 km od našeho města. Na směny jsem dojížděl vlakem. Zrovna se slavilo MDŽ. Všichni víme, jak za socialismu jeho oslavy probíhaly. Chlapi se opili a ženy ovíněly a byly mnohdy povolné. Stávaly se průsery. Spolupracovník našel u řeky svou manželku se svým kamarádem, který jí líbal obnažená ňadra. Ženy na večírku se mi věnovaly, byl jsem mladý, silný a atraktivní. Vypotácel jsem se směr nádraží. Přejdu přes náměstí a vidím klubovnu Pionýrů. Vzpomněl jsem si na tu nespravedlnost se Skauty a chytil jsem amok. Zachoval jsem se jako výtržník, vykopl jsem jim výkladní skříň. Měl jsem smůlu. K vlaku mířil i tajemník MěNV, který šel naproti dceři. Také jsem byl měsíc plnoletý. Potomka poslal samého domů a šel za výpravčím, vlak měl zpoždění, protože se domlouvali s cílovou stanicí, jak mě zadrží. Posadil se do stejného kupé a hlídal, abych neupláchl. Stále mě upřeně pozoroval. Nevydržel jsem to a povídám: „Co na mě tak čumíte, nejste náhodou čtyřprocentní“! Z dopravního prostředku jsem vystupoval mezi posledními. Už ho vidím, jak z podchodu táhne vítězoslavně příslušníky SNB. Na stanici jsem vše popřel, že si to soudruh tajemník vymyslel. Sepsali protokol, já ho podepsal a šel jsem se domů vyspat. Po neděli si pro mě přišli do mlýna. Sebrali mě v montérkách. To neměli dělat. V oděvu jsem měl tak půl kilogramu mouky, kterou jsem jim vytřepal při výslechu do inventáře. Nakonec byl soud a já dostal podmínku. Naštěstí příští rok byl Gustav Husák zvolen prezidentem a udělil mě amnestii. Takže jako netrestaný jsem se po vyučení na střední školu bez problémů dostal.

Dále jsem žil spořádaným životem. Mám štěstí na partnerku, která mě jistě i dnes správně tvaruje. Letos oslavíme 40 let společného života. Profesně jsem byl úspěšný a na zkrácený úvazek působím ještě jako pedagog. Co dělat, když má dítě špatný začátek a rodiče nefungují? Především chtít se zlepšovat, nenechat se odradit špatnými podmínkami a neúspěchy. Dotahovat věci do konce. Být odpovědný a znát svou cenu. Nepodceňovat se, ale i nepřeceňovat. Co bych přál? Zdraví přiměřené mému věku a férové a spokojené vztahy mezi lidmi.