Prší a můj odjezd do Chorvatska se blíží  a přesto si mé srdce termín vyhlíží. Je tam prý kolem dvaceti, mě už ne, ale přesto si to budu užívat. Při tanci si užívat, výlety, půjčím si skútr a nebudu na hotelu plést svetr. Rozjedu to na parketu, v poledne si usmažím omeletu. Objedu jednostopým vozidlem ostrov Brač, podívám se do pravoslavných klášterů a vykoupu se na pláži Zlati rat. Včera jsem byl v knihovně, půjčil jsem si spousty knih, manželce budu číst. Budu ji uspávat svým hlasem. Budeme hrát stolní tenis, badminton, na snídani půjdeme již každé ráno v 7 hodin, je to každodenní rituál, co mám rád, kolem moře a bělostných skal vede pískem vysypaná cestička do rybářské vesničky. Tam i zpět 6 km. Běhají tam místní, Čecha jsem tam nepotkal. Ještě touto dobou spí zmožení spoustou jídla a alkoholu ze včerejšího dne. Proč? jsou tam přece švédské stoly, tak se nacpou jako medvěd před zimou a potom se nehýbou. Také zamíříme do skal, na pohoří Biokovo a podíváme z jednoho vrcholu na lodi v zátoce, které svrchu vypadají jako lodičky z papíru. Půjdu po rozednění vyhlížet slunce a zamávám mu až půjde hajat. Druhý týden budu se ženami cvičit, manželka mi nakoupila slušivé sportovní úbory. Musím se snažit, abych jí nedělal ostudu. Možná tam budu sám muž, snad to přežiji. Také sport tam budu organizovat. Hlavně nohejbal, už jsem vytiskl plakát.