Blížil se čas důchodu já přemýšlel, jak mohu být ještě užitečný. Válet se doma, spát do 9 hodin a čekat až uteče den, to je hřích. „Budu pomáhat lidem“ řeklo mé já. Pokut jsem rozdal dost, za to mi nebyl nikdo vděčný, ale za pomoc a péči asi ano. Je pravda, že mé návrhy na udělení sankcí byly oprávněné, vždy na základě objektivního zjištění, laboratorních výsledků a důkazů. Ani jejich výše a počet neměl vliv na mé odměny. Mým úkolem vrchního rady, inspektora a auditora v oblasti bezpečnosti a jakosti potravin v orgánu státního dozoru bylo především ochránit zdraví spotřebitele, dodržování deklarované jakosti, potírat klamání, zabezpečit, aby se nezneužívaly patenty a ochranné známky a další. 

V předstihu jsem absolvoval na střední zdravotnické škole kurs ošetřovatele a nastoupil jsem do Fakultní nemocnice v Praze. Předpoklady pro uvedenou práci jsem měl asi v genech po babičce, která se k rodičkám chovala laskavě a byla velmi oblíbena. Práce ve zdravotnictví je těžká. Jak po fyzické i duševní stránce. Manipulace s lidmi, kteří mají nadváhu je namáhavá. Nemocní lidé na tom nejsou ani s duševním zdravím dobře. Mají bolest a někdy i špatné vyhlídky, takže jejich chování musíte předpokládat a chápat. Denně se setkáváte s biologickým materiálem jako je krev, moč, stolice a jiné výměšky. Někdy se i tím potřísníte. Co umírání? Je to jako v přímém přenosu. V nemocnici běžný jev. Také mě to nedělalo dobře zvláště, když ten člověk byl mladší jako já. Pacient v pondělí byl v pořádku seděl u stolu a dokázal se najíst. V úterý již ztrácel rovnováhu. Musel jsem ho následně již krmit, jeho bolesti se tlumily medikamenty. Už ani nedošel na WC. Zkrátím to. V sobotu jsem mu už jen vpravoval do úst injekční stříkačkou vodu, aby netrpěl dehydratací. Za dvě hodiny vydechl naposled. Nechá se následně několik hodin na pokoji ležet a potom lékař napíše úmrtní list. S kolegou ho dali do bílého nikoliv černého pytle a odvezli do suterénu, kam si pro něj přijela pohřební služba.

Další smutný příběh. Poměrně mladá žena ve věku 45 let má 4 děti z toho nejmladší 10 let. Je mi smutno z toho, když se dovídám, že má před sebou půl roku života. Dokáži si představit bolest a smutek jejich dětí, až se to stane. Také bych chtěl upozornit, jak důležitá je prevence. Chodit k pravidelným prohlídkám.  Rakovina prostaty není, tak agresivní a dá se s ní žít i 20 let. Byl u nás pán, který to už měl spočítáno, dostala se mu až do kostí. Jenže jeho praktická lékařka mu ani jednou nevyšetřila preventivně krev na příznaky této choroby. Mohl si ještě dlouho užívat života. V nemocnici jsem pracoval 2 roky. Bylo to pro mě poučné období. Zjistil jsem, že opravdu není člověk nesmrtelný. Má arogance tála a měnila se v pokoru. Začal jsem si vážit svého zdraví a měnit styl svého života. Většinou mě lidé měli rády. Ptali se mě, kdy budu mít příští směnu, protože se i na mě těšili. Dělal jsem věci i které jsem neměl v náplni práce. Holil dědečky, chodil jim do obchodu a další služby. Jen stříhat jsem je odmítal.

Naše klinika byla na špičkové úrovni, proto jsem se zde setkával s mnohými známými osobnostmi ze všech oblastí života. Většinou se chovali příjemně, to víte byli tak trochu v naší moci, když vás něco bolí to nikdo nevyskakuje.  Jedna známá herečka, která oslavila loni devadesátku měla kolem sebe neskutečný bordel. Jsou lidi jako každý jiný. Vejdu do pokoje, na pelesti postele stojí napsáno: Vondráček, podívám se do peřin, leží tam Karel Gott.  Kolektiv jsme měli výborný. Nikdo se nevyvyšoval. Dokonce přednosta kliniky vážený profesor s námi jednal jako se sobě rovnými. Rád na to vzpomínám, ale učit děti není tak náročné a lépe finančně ohodnocené. Tak nyní působím ve škole.