Krásná souměrná mužská tvář, kterou lemují husté havraní vlasy, které by záviděla nejedna žena. Připomíná mi mušketýra z románu Alexandra Dumase staršího. Kolem očí se rýsují jemné vrásky, protože se často smál. Jsou oříškové, jakoby vyrobené z kvalitní čokolády. Má rád lidi a život, který se mu krátí. Není celý, je ho do pasu. Spodní část těla mu ukradla nemoc. Ví že, ho nakonec bakterie dostihnou, ale hrůzou neječí. Kousek po kousku mu tělo mizí. Mrtvá tkáň je odřezávána, až nebude co, tak si smlsnou  mikroorganizmy. Vím je to morbidní, ale bohužel skutečnost. Je inteligentní, ale  vysokou školu již nestihl. Rád si se mnou povídá a je mu příjemná má přítomnost.

Vezu ho na vozíku s přitažlivou sestřičkou do koupelny. Do pasu by ho každá žena či dívka zbožňovala, ale tam končí. Je ho půl. Tam, kde jeho tělo má konec zírá na mě velká rána. Krásná dívka mu rozčesává nádherné vlasy. Také se jeho těla něžně lehounce dotýká. Jako vánek březového listí. Hřeje ho to, je mu to příjemné. Pozoruji to v jeho očích.  Asi by ho to normálně vzrušovalo, ale není čím. Nemůže to být ani vidět, protože to není. Kráska ho ráda hladí, protože mu chce ještě život pocukrovat, ale také jí to dělá dobře, protože tolik atraktivních mužů za život hladit nebude.

Je úžasné, jak si život vychutnává, jak se raduje z každého okamžiku a je s osudem smířen. Má v sobě síly deseti chlapů, byť je ho půl. Raduje se z maličkostí, je vděčný a rád žertuje. Nějak jsme se sblížili. Když mám volno, tak ho navštívím v jeho pečovatelském domě, který je zasazen v přírodě, v lesoparku.  S vozíkem vyrážíme po cyklostezkách, zdravíme lidi, on se na ně směje. Vnímá vzduch prosycený vůněmi květin a obdivuje tu krásu. Někdy plkáme v jejich ústavní kavárně. Z Prahy jsem se vrátil. Je to pět let, co jsem ho naposled viděl. Děkuji Ti Petře, že jsi mě naučil přijímat svět takový jaký je. Jednou nádherný a následně hnusný. Čest Tvé památce, nikdy na Tebe nezapomenu!