Jako každý člověk bojuji se svou leností. Je to těžký soupeř. Posledních deset let mám navrch. Člověk věkem zraje a uvědomí si, že je čas her, ale také povinností. Pokud si zvykne na svou odpovědnost, tak je i duševně zdravější. Neodkládá úkoly, protože potom je z toho psychicky zdeptaný. Mě moc uspokojí, když se mi nechce a přemůžu se a cíl splním, jsem potom šťastný a na sebe pyšný. Téměř se to vyrovná orgasmu. Dnes je hnusně. Vichřice kvílí a stromy pláčou.  Rádio doporučuje nevycházet. Já si naplánoval tradiční nedělní procházku (10 km). Na vrch sv. Annu, který se tyčí nad městem a poskytuje nádherné výhledy, potom silničkou do místní části Zlatníky a kolem meandrů potoka Vysoká zpět. Snažím se každý den hýbat. Vyjde mi to to tak 4 x do týdne.

Sedím v kuchyni a píši vám tohle psaní. Ostré sluníčko mě klepe na okno: „Běž se oblékat srabe, já Ti přidám teplo“. Tak jdu. Beru výjimečně i čepici s rukavicemi. Už se těším až se vrátím a pod sprchou budu slavit své vítězství. Tolik omílána prokrastinace  (odkládání úkolů a plnění povinností) se mě již netýká, proto asi umřu spokojený.