Je pátek a škola mlčí. Smích dětí není slyšet a po chodbách se nikdo nehoní. Jsou totiž pololetky. Vysvědčení je rozdáno. Většinou v očích radost, ale i zklamání. Strach, co tomu řeknou doma a někdy i pocit křivdy. Někteří rodiče zpochybňují klasifikaci učitele. Třeba si myslí, že mají jejich děti navíc nebo, že mají doma zázrak. Známka není pouhý aritmetický průměr. Je to i hodnocení jeho práce za uplynulé období. Jak přistupoval ke svým povinnostem, jak si je plnil. Dnes lidé znají spíše svá práva, včetně dětí. Povinnosti odsouvají stranou.

Jen docházka je pro některé žáky problém. Nenapsal jsem domácí úkoly? Nevadí maminka nás ochrání. Napíše omluvenku a ty broučku můžeš ještě spát. Vzdělání není to hlavní, i bez něj se můžeš přece dostat k pěkným penězům.

Někdy slýchám kolem sebe, jak se ti učitelé mají. Slušný plat a pořád mají nějaké volno. Mnohdy jim lidé závidí, že dostali přidáno. Je to náročné povolání na psychiku jako další pomáhající profese. Kdo to nezažil, tak to neví. Verbální a někdy sprosté útoky. Doby, kdy bylo možno sjednat respekt fyzicky jsou pryč. Co na to rodiče? Věří svým nevychovaným klackům a ještě si na kantora jsou schopni stěžovat. Ještě, že „boží mlýny“ fungují. Jednou se jim to vrátí a budou se divit.

Převážnou část své profesní kariéry jsem pracoval jako inspektor a auditor v orgánu státního dozoru. S útoky na svou osobu stejně jako policisté jsem musel počítat. Také jsem měl za to rizikový příplatek k platu. Říkali jsme tomu „fackovné“. Třetím rokem jsem zaměstnán ve školství a zíral jsem, když křehké učitelce vyhrožoval otec smrtí. Jenom za to, že chtěla, aby jeho dcera chodila do školy a učila se. Pořád se divím a odhazuji předsudky.

Nemám tolik dní dovolené, tak dnes eviduji nové učebnice ve školní knihovně. Mezi tím, jak bouchám do knih razítka, tak přemýšlím čím to je, že lidé mají zkreslené představy a závidí to, co se nedá závidět?