Je nádherný zimní den. Sluníčko se dere do třídy. Ne, nemám dobrou náladu. V pondělí mi navždy odešel kamarád. Více jak 30 let jsme spolu s jinými hráli fotbálek a následně to rozebírali u piva. Kamil byl aktivní prvoligový hokejista a potom úspěšný trenér. Na základní vojenské službě si ještě stihl v Dukle Jihlava zahrát s velikány československého hokeje jako byli bratří Holíkové, Suchý, Klapáč a Golonka. Tenkrát jim jako „bažant nosil vodu“. Po skončení kariéry trénoval mládež a velké kluby Spartu, Vítkovice a Třinec. Vychoval desítku reprezentantů. Byli mezi nimi mistři světa i jeden olympijský vítěz z Nagana. Svým zodpovědným přístupem a poctivou prací ovlivňoval charaktery mladých a přibaloval jim tuhle výbavu i do života.

Na svůj věk měl vysokou fyzičku a stačil ve sportu chlapům i o 20 let mladším. Měl 73 let. Pro někoho málo, pro někoho dost. Ještě začátkem prosince nás proháněl po sportovišti. O vánočních svátcích si začal stěžovat na ukrutnou bolest zad. Šel k lékaři. Po vyšetřeních si vyslechl ortel: „Máte před sebou 2–3 měsíce života“. Byl celý prolezlý rakovinou a operace by byla zbytečná.

Vždy jako starší nám byl vzorem a přáli jsme si být v jeho věku, tak vitální. Bohužel zákeřná nemoc ho porazila. Kamile, díky za dlouholeté přátelství, společné zážitky. Čest Tvé památce.