Vážená zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté, 

byl jsem Pepíkův kamarád a spolužák ze střední školy. Přijel jsem se s ním rozloučit z opačného konce republiky nejen za sebe, ale za všechny jeho spolužáky, kteří jsou rozseti po celém bývalém Československu. Chtěl bych společně s vámi na něho zavzpomínat a podělit se s vámi, jak jsme společně bohatě prožívali svá školní léta. Je to období, které patří k nejkrásnějším v životě. 

Každý člověk prochází postupně na sobě navazujícími etapami života. První, s čím se setká je láska a péče rodičů. Ve škole se naučíme psát, počítat, číst a další potřebné vědomosti užitečné pro život. To vystřídá období bez starostí, kdy si spíše užíváme. Najdeme si partnera, založíme rodinu, budujeme své hnízdo. Vychováme děti a odejdeme na zasloužený odpočinek. Poslední část našeho života je čas smrti. Josef došel již do cíle. Nás to všechny čeká. 

Budu vzpomínat na období, které je pro člověka to nejpříjemnější. Je to čas lásek, zábavy a užívání. Auta nás svezly do SOU potravinářského v Chrudimi-Janderově, kde jsme se měli učit na mlynáře. Učiliště bylo zakomponováno do příjemného romantického prostředí na břehu řeky Chrudimky kde stál mlýn, a ve vile bývalého majitele byla škola. Ubytováni jsme byli v nedalekém internátě, který již patřil do Slatiňan. Byly jsme vlastně ještě vyjukané děti, sami bez rodičů a rodinného zázemí. Domů jsme většinou jezdili jednou za měsíc. Kouzelné bylo, jak nám Josef vysvětloval, kde bydlí: „Kluci, kdybyste vylezli na Říp a házeli kameny dolů, tak by to bylo na náš dvorek“. Nebo nám přestavil vaše podřipské jídlo brambory syrečkem, o které jsme nevěděli. 

Rozdělili nás do pokojů. Naše složení bylo Slovák, Čech (Pepa), Slezan a 2 Moraváci. Jako dnes vidím hubeného kluka, který vleče kufr, kde na vizitce měl napsáno: Josef Kučera, Vražkov, pošta Straškov. Takto jsme spolu byli i ve skupině odborného výcviku a zůstali až do vyučení. Učili nás, jak umlít co nejlepší mouku, aby z ní maminky a babičky mohly s láskou upéct všelijaké dobroty. Učiliště zaniklo, řemeslo skončilo. Dnes už to řídí počítač. Vzpomínám si, jak jsme šli do trenek a soutěžili, kdo za určitý čas napytluje, co nejvíce mouky. Žitná mouka nám naondulovala mladé vlasy na šedo. Samozřejmě vyhrál rtuťovitý Pepík, který byl zvyklý z domu máknout. 

Byli jsme spolu i v týmu, kde jsme soutěžili ve vědomostní soutěži mezi učilišti. Naše malé učiliště ve finále porazilo desetkrát větší instituci z Transporty. Hezké dívky, které se učily prodavačkami, nám hlasitě fandily. Oba jsme reprezentovali SOU ve sportu. Spolužáci maďarské národnosti nás učili, jak se řekne v jejich řeči například přihrej nebo bacha, abychom zmátli soupeře. Pan učitel Rozsypal nás učil americké hře baseball. Za mlýnem jsme měli velké hřiště na kopanou a atletiku. 

Jezdili jsme na vandry po okolí a pěšky jsme došli až na přehradu Seč. Také jsme vydrželi noční pochod do Ležáků. Bylo to 50 km. Dnes by to mladí nedali. Rádi jsme jezdili do Vražkova, kde nás Pepík zval. Ještě teď si vybavím množství domácího zvířectva, které chovali. Paní Kučerová nás kluky měla ráda a výtečně nás vždy pohostila.

Několikrát jsme Josefa později navštívili. Pravidelně jsme setkávali na srazech. Byli jsme s Pepou pravidelně v telefonním styku. Byl rád, jak uslyšel můj hlas. Dýchlo na něj mládí. Vždy si na něco vzpomněl, co jsem já z paměti již vytěsnil. Potom jsme se tomu společně zasmáli. Chystali jsme se opět letos na setkání. Před 14 dny jsme spolu ladili program, rozebírali, co v červnu kde v Chrudimi navštívíme a kam zavítáme. Pepík se nesmírně těšil. Bohužel už to nestihne. Na Pepovi jsem si nesmírně vážil jeho upřímnost a nezištnost. Své srdce otevřel našemu kamarádství dokořán a nikdy ho nezradil. Určitě si na Tebe Pepo v červnu vzpomeneme. Budeš nám chybět. Čest Tvé památce.