Mám před sebou dva důležité úkoly. Konečně si zvyknout, že patřím již mezi kategorii senior. Za druhé zvolnit. Připustit si, že mě ubývají síly. Uvědomit si, že jsou pryč doby, kdy jsem hravě zvládl jít po hřebeni 30 km v letním vedru. Musí mi nyní stačit túra do 18 km v příjemném počasí. Pořád mohu každý den sportovat, ale nehonit výkony a soutěžit s muži o 2 generace mladšími. O jednu to ještě zvládnu. Brát život, tak jak přichází. Z neúspěchů se nestresovat, zato z toho, co se mi podaří, se pořádně zaradovat. Hlavně pokud to půjde kvalitně žít a užívat si. 

Některé výhody nastupující etapa mého života přece jenom má. Člověk nedělá průsery, protože ho opustila touha. Ženy se mi pořád líbí, ale jejich přitažlivost již není tak silná, aby mohly se mnou manipulovat. Konečně se rozum dostal před pudy. Také si přiznám, že patřím jen jedné. Té, která mě miluje již 40 let. Aspoň 20 let tady musím být, abych jí splatil její lásku a péči. Jezdíme po horách, za kulturou, k moři i doma poznáváme kouty naší vlasti. Máme spoustu času na sebe, na děti i vnoučata. Večer, když ke mně uléháš vidím šedesátiletou zralou ženu, ale jak zavřu oči spatřím znovu tu dvacetiletou dívku, která vedle mě spala. Děkuji Ti ženo má, za nás za všechny, protože bez Tebe by nebylo nic!!