Je první jarní den. Je hezky a máme volno. V noci nás ještě polechtá mrazík, ale ráno ho sluníčko vyžene. V poledne je teplo. Je neděle a po svátečním obědě míří lidé ho vytrávit do přírody. Já chodím pravidelně do NS Hvozdnice, kolem meandrů říčky, lužního lesa a rybníků. Potkávám, děti, dospělé a seniory. Také psy, kteří znečišťují příjemné prostředí. Lidé si přišli nabrat síly na nový týden a pokochat se probouzející se přírodou. Hodně jich, ale zůstává na gauči ve vydýchaném pokoji. U nás chlapi kouří a popíjejí lahvové pivo venku u bufetu, kde není WC, tak jako psi značkují okolí. Děti jsou většinou venku zabrány v různé hry. Pořád je to lepší než doma u počítačů a mobilů s poletujícími roztoči. U dospělých záleží na tom, jakou mají vůli něco pro své zdraví udělat! Na věku nezáleží. Proč o tom píši? Kráčím alejí majestátných buků a proti mně vyťukává babička hůlkou své kroky do zvlhlé hlíny.  Pozdravím a hodím se ženou řeč. Dozvídám se, že ji trápí křečové žíly na nohách a paní doktorka ji doporučila chodit. Nechybí ji na rozdíl od podstatně mladších smysl pro zodpovědnost a po letech ji vůle neopustila. Smekám před touto devadesátiletou dámou, která brázdí lužní les. Její trasa z domu a do domu měří 4 km. Starší lidé, pokud jim to zdraví dovolí, nám jdou příkladem. Nejen nabytou moudrostí, ale i fyzickou zdatností. Celý život nás posunuje dopředu naše vůle a odpovědnost.