Dva mí známí, dlouholetí kamarádi se pohádali. Na tom není nic zvláštního. Znají se od mládí. Pracovali několik desítek let spolu. Jeden je obdivovatel všeho anglosaského a Američani jsou pro něho příkladem čestnosti, čistých úmyslů a chrání ve světě demokracii. Druhý je pragmatik. Zkoumá motivy, proč státy i lidé páchají na druhých zlo. Seděli spolu u piva. Ten bezmezný obdivovatel Ameriky chválil Američany za jejich pomoc Ukrajině, jak sankcionují agresora. Ten druhý mu připomněl, že to samé udělali USA a jejich spojenec Velká Británie v Iráku. Vtrhli tam bez rezoluce RB OSN a na základě smyšlených obvinění. Kde je jejich smysl pro spravedlnost? Jednají stejně jako každá velmoc, která si myslí, že si může dělat co chce. Neuznává žádné mezinárodní právo. V té válce zahynulo 1 milion Iráčanů, z toho 500.000 dětí. Američanů a Britů, mladých chlapců 5000. Měli raději dělat děti. Po kritice ten druhý mu povídá: „S tebou nemohu sedět u jednoho stolu“ a odešel. Každý má právo na svůj názor, i když nemusí být správný. Nemůže ho nutit, aby se ho vzdal. Zrovna pření o politice je výbušné. Ani argumenty jeho názor nezmění. Proč? Musel by přiznat svou chybu! Uvedu příklad. Dělal jsem před volbami kampaň do krajského zastupitelstva. Ptám se na mítinku nezaměstnané ženy, zda je pro zavedení školného. Paní mi odpověděla: „Blázníte. Mám dceru na VŠ a jsem nezaměstnaná“. „Koho budete tedy volit“ ptám se. „ODS“. „Vždyť právě tato strana to má ve volebním programu“ nechápu. Podle mě politika ani žena nestojí za to, aby se dva dlouholetí kamarádi rozešli!