Je neděle 10.dubna. Nic možná zvláštního. Přes obývák na mě kývá velká kytice. Právě dnes je to 40 let, co jsme si řekli se ženou ano. Ona tehdy křehká devatenáctiletá dívka, s novým životem v těle. Tenkrát asi nebyly ještě nutné reprodukční kliniky. Chlapci si sice dávali pozor, ale život byl mnohdy silnější. Já byl tehdy mladík s černými vlasy a modrýma očima. Tato kombinace je pro dívky hodně přilnavá. Někdy mě napadne otázka: „Proč někteří spolu zestárnou a jiní se rozvádějí“? Přesnou odpověď neznám. Naše manželství mnohdy připomínalo současné aprílové počasí. Je to o toleranci, možná i o výdrži. Třeba jsem jí jako typ přitahoval nebo jsem jí voněl a voním? Za ty roky vím, že asi jsem pro ni ten pravý. Já jako chlap jsem potřeboval naopak zjemnit. Ona mě uchvátila svou něžností a upřímností. Někdy jsem i zlobil, ale odpustila mi. To také patří k životu. Děkuji jí za lásku, za péči, za děti. Když jsem byl mezi životem a smrtí a můj tep byl nehmatatelný, tak jsem si uvědomil, že i když odejdu, tak byl můj život naplněn. Za to může má životní družka, nejen má silná vůle a láska k životu. 

Někdo hledá celý život romantiku a chce, aby vášeň nevyprchala. To je možná prvních pár let. Pak přijdou běžné radosti, ale i starosti. Každý má své představy a jiná řešení. Je třeba si je navzájem sladit. Někdy je nutno i slevit, jindy trvat na svém. Musí být kompromis, nikdo nesmí prohrát. Jestli si někdo myslí, že najde ideálního partnera, tak se mýlí. Nenajde ho v druhém, třetím ani desátém manželství. Také hádky je něco normálního. Je třeba je vést konstruktivně, druhého nezraňovat, nejitřit staré rány a cíl by měl být domluvit se. Případně zapracovat na sobě. Pokud partnerovi ublížíme, tak by měla přijít omluva a druhý by měl odpustit. Každý máme svoji 13.komnatu. Neotvírejte ji!! Je třeba dát tomu druhému prostor i pro sebe, aby se v manželství neudusil. Nikdo zatím nic lepšího nevymyslel. Hlavně ať jsme více spokojeni a netrpíme.