Nemám rád přepisování dějin, zamlčování a překrucování faktů v duchu těch, kteří jsou právě u moci. Je jedno jestli to bylo, je nebo bude. Také zločin zůstává zločinem. Dělání hrdinů z bratrů Mašínů, kteří podřezali obyčejného příslušníka SNB, který chránil veřejný pořádek, stejné je stavění pomníků po Ukrajině Banderovi, jehož OUN-B masakrovala civilní obyvatelstvo, včetně žen a dětí. Také mě zvedne ze židle nám podávaný jednostranný pohled na „sametovou revoluci“, které jsem se zúčastnil jako člen Občanské komise.  Vím o tom své z první ruky. Tam jsem byl kooptován za demokratickou stranu! Nekopal jsem ani za ni, ale za spravedlnost, za skutečnosti a podle svého svědomí. Také idealizovaný pohled na demokracii první republiky, co se nám, a hlavně mladým předkládá. 

P.J. Ó Rourke: "Každá vláda je banda kurev. Problém s demokracií je, že ty kurvy jsme tam dosadili my sami"!

Volně dle Profesora PhDr. Milana Nakonečného: Již v roku 1919 dochází ke střelbě do řad proti drahotě protestujících dělníků. Nejprve v Ružomberoku a potom v Bratislavě, kde bylo 7 mrtvých. Následující rok to pokračuje v Hlohovci, v Praze a Mostě, kde je 9 mrtvých. Dále se střílelo do stávkujících a demonstrujících v Duchcově, Frývaldově a Košútech. Jako nešťastná se ukazuje „hradní“ politika proti Slovensku. Na mírovou konferenci do Paříže v roce 1919, kde naše zájmy hájil Beneš, přijel i Andrej Hlinka, aby připomněl „pittsburské dohody“, podle níž má být Slovensku po 10 letech vzniku ČSR poskytnuta autonomie. Avšak Masaryk ani Beneš o něčem takovém nechtějí slyšet. Hlinka je po návratu zatčen. Z katolického kněze Andreje Hlinku, do té doby přesvědčeného ctitele a upřímného přítele „bratrov Čechov“, se stává nedůvěřivý a zarytý autonomista. Neshody mezi Čechy a Slováky prohlubuje „vědecká teorie čechoslovakismu“, která Slováky uráží tvrzením, že jsou vlastně zaostalými Čechy. 

Olej do ohně přilíval Masarykův ostře protikatolický postoj, projevující se kromě jiného také tím, že prezident dává po válce podnět k založení Československé církve, kterou vytvářejí odpadlí katoličtí kněží a do níž pod heslem „Pryč od Říma“ vstupuje několik set tisíc katolíků. Na silně katolickém Slovensku jsou do vysokých státních služeb dosazováni hlavně evangelíci a je nařízeno odstraňování křížů ze školních tříd. Národním hrdinou se stává vychytralý opilec Švejk, jehož tvůrce se jako bolševický komisař vrátil do Čech a znovu se potlouká po pražských hospodách. 

Kulturní život byl omezován určitými tiskovými cenzurními zásahy. Podle § 113 Ústavy ČR byla sice zaručena tisková svoboda, ale podle § 10 zákona č.330/10 a č.185/33 se musely všechny tiskoviny předkládat cenzuře. Podle zákona na ochranu republiky mohli být politicky závadné tiskoviny a jejich vydávání zastaveno na dobu 6 měsíců. Tohoto zákona bylo často používáno proti komunistickému a krajně pravicovému tisku, zaměřeného na kritiku „hradu“. Masaryk byl prakticky v tomto smyslu nedotknutelný a byl kritizován jen zastřeně. Jen největší tehdejší historik profesor J. Pekař si mohl dovolit napsat v souvislosti s kritikou Masarykova pojetí smyslu českých dějin, že „Masaryk nám neimponuje vědecky“! 

Masaryk zasahoval zcela autoritativně do jmenování ministrů. Za nemocného Švehlu prosadil do vlády proti vedení agrární strany svého člověka. V roce 1926 dosadil do Švehlovy vlády jako ministra zahraničí Beneše, který byl v té době členem opoziční národněsocialistické strany. Stalo se něco nesmyslného, klíčové ministerstvo obsadil příslušník vládní opozice, jak Masaryk říkal: „nepostradatelného Beneše“. V roce 1927 Masaryk, již ve věku 77 let, prosadil, že bude znovu kandidovat v prezidentských volbách a byl znovu zvolen.