Za rok a půl mi bude sedmdesát. Kolik roků jsem přemýšlel proč si lidé závidí, proč jsou na sebe zlí a proč si nepřejí. Kolik jsem toho kolem sebe viděl. Hodně zášti, ale také radosti a lásky. Moc jsem toho o tom četl, ale chybí mi motivy. Asi jsem to nepochopil. Možná je něco trápí, že sami na to nedosáhli, nevlastnili, neochutnali či nepolíbili nebo nepomilovali. Co já vím? Asi je to lidské. Jako zrada i dávání, milování i nenávidění, pohlazení a udeření, zabití a zrození. Když ne já, tak nikdo. Uklízečka dostane horší úsek než kolegyně a reakce? Já tě z kolektivu vyštípám. Soused má ve stodole nový traktor, tak ať mu stodola shoří i s vozidlem. Stal se primářem? Ať se mu nepodaří operace. Následně se tím trápí a ničí duševní zdraví. Moc všem přeji a dobře spím. Sním o tom, že si lidé budou více pomáhat, a méně si házet klacky pod nohy. Bojovat s nešvarem? Ano. Pojmenovat ho? Jistě. Žádný alibismus, říct to do očí. Přede všemi. Odkrývat zastřené a rozbalovat zabalené.