Vždy se mi od mládí vtírala do mysli otázka: „Kolik let bych chtěl být na světě“? Říkal jsem si osmdesát je pěkný věk. Léta plynuly, děti vyrostly. Najednou velká oslava. Padesátka. Třicet je dlouhá doba.  Následně šedesát. Dvacet je ještě dost. Už vidím na sedmdesát. Smrsklo se to na 10 let. To již uteče jako voda. Co s tím? Jak s tím naložit? Ne, nebudu se nudit a čekat kdy bude oběd, kdy si dám večeři. Čas je nejdražší věc na světě. Nebudu s ním plýtvat.  Ještě jsem plný energii a života si chci užít. Jako každý mám nemoci, umělý kloub, kardiostimulátor, cukrovku a málo slyším. Ráno 5 prášků a večer to samé. Užívám si s manželkou, dětmi, vnuky, kamarády a známými. Těm, který mě nemusí se vyhýbám. Pět let jsem pracoval navíc. Byl jsem ještě užitečný. Do konce prázdnin jsem ještě zaměstnanec školy. Ještě budu pár hodin dělat správce hřiště. Ne pro peníze, ale abych byl mezi lidmi. Hlavně s mladými, ti mi kradou léta.  Píši z Luhačovic, kde trávíme s manželkou třetí letošní dovolenou. Aktivní. Nejen procedury, nacpat se, pít a vyprazdňovat se. Nekritizuji. Každý to má nastavené jinak. Já sportuji 5 x týdně, potom to u piva rozebereme s kamarády. Píši a jako zamlada hltám knížky. Těším se na mé víly. Mám 3 vnučky. Při pravidelných procházkách v "mém" nedalekém lužním lese, sleduji, jak se tam mění barvy během ročního období, Již slaběji slyším zpěv ptáků, ale ještě je vnímám. Také krásu přírody. Kráčím kolem rybníků a pozoruji vznešené labutě, skotačení divokých kachen na vodní hladině a kvákání žab. Přitom mě štípají komáři, takže je cítím, proto žiji. S časem nemám rozhodně v úmyslu mrhat.