PŘÍBĚH NEWYORSKÉHO TAXIKÁŘE (Z knihy: „Psychopatův průvodce na cestě k úspěchu)

Přijel jsem na udanou adresu a zatroubil. Po pár minutách čekání jsem šel ke dveřím a zaklepal. „Jen minutku“, odpověděl slabý starší hlas. Slyšel jsem jak někdo vláčí cosi po podlaze. Po dlouhé pauze se otevřely dveře. Přede mnou stála drobná devadesátnice. Měla na sobě šaty s výrazným vzorem a klobouček s připíchnutým závojem jako ve filmu ze čtyřicátých let. Vedle ní stál nylonový kufřík. Byt vypadal jako by v něm už léta nikdo nebydlel. Nábytek byl přikrytý prostěradly, na zdi nebyly žádné hodiny a na poličkách žádné cetky ani jiné předměty. V rohu stála lepenková krabice, plná fotek a skla. „Odnesl byste moje zavazadlo do auta?“ řekla. Vzal jsem tedy kufřík a vrátil jsem se, abych jí pomohl. Chytla se mojí ruky a oba jsme se vydali k okraji chodníku. Pořád mi děkovala za laskavost. „Není zač“, namítnul jsem. „Snažím se chovat k zákazníkům tak, jak bych chtěl, aby se zacházelo s mojí matkou“. „Ach, vy jste tak hodný chlapec“, řekla. Když jsme nastoupili do taxíku, sdělila mi adresu a pak se zeptala: „Mohl byste jet přes centrum?“ „To, ale není nejkratší cesta“, odpověděl jsem rychle. „Nevadí, já už nepospíchám. Jsem totiž na cestě do hospice“. Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Oči se jí leskly. „Nemám už žádnou rodinu“, pokračovala měkkým hlasem. „A doktor tvrdí, že mi času už moc nezbývá“. Tiše jsem se natáhl, abych vypnul taxametr. „Kudy byste chtěla, abych jel?“ Zeptal jsem se. Další dvě hodiny jsme jezdili městem. Ukázala mi budovu, kde obsluhovala výtah. Projeli jsme čtvrtí, kde po svatbě s manželem bydleli. Nechala mě zastavit před skladem nábytku, kde jako mladá dívka chodívala tančit. Občas mě poprosila, abych před nějakou budovou nebo místem zpomalil, a pak beze slova hleděla do tmy. Když na obzoru začalo vycházet slunce, najednou řekla: „Jsem unavená, pojeďme“.

Mlčky jsme vrazili na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako malé sanatorium, s příjezdovou cestou. Dva zřízenci zamířili k taxíku, jen co jsme zastavili. Byli pozorní, soustředění a sledovali každý její pohyb. Museli ji již očekávat. Otevřel jsem kufr auta a donesl malé zavazadlo ke dveřím. To už paní seděla v kolečkovém křesle. „Kolik vám dlužím?“ „Nic“. „Musíte přece z něčeho žít“. „Jsou další zákazníci“, odpověděl jsem. Téměř bez přemýšlení jsem se naklonil a objal ji. Pevně se ke mně přitiskla. „Věnoval jste staré ženě chvilku radosti“. Stisknul jsem jí ruku a vykročil do tlumeného ranního světla. Dveře se za mnou zavřely. Byl to zvuk uzavřeného života. Tu směnu jsem už žádné pasažéry nebral. Bezcílně jsem projížděl ponořený v myšlenkách. Po zbytek dne jsem mohl sotva mluvit. Co kdyby ta žena narazila na naštvaného řidiče nebo na někoho, kdo byl nedočkavý, aby mu už směna skončila? Co kdybych tu zakázku nevzal nebo jen jednou zatroubil a odjel pryč? Po rychlé inventuře si nemyslím, že jsem kdy v životě udělal něco důležitějšího. Máme sklon si myslet, že se naše životy točí kolem velkých okamžiků. Jenže ty nás často najdou nepřipravené, protože jsou nádherně zabalené v čemsi, co pro ostatní může být okamžikem malým.

Je to příklad toho proč bychom měli žít přítomností, tak jako v tomto příběhu, kde tryskala morální, duchovní a psychologická pravda v jediném prostém setkání. Něco tak lidského a neodolatelně krásného jsem dlouho nečetl.