Netoužím jako mocní vědět, co si lidé opravdu myslí, aby je mohli lépe manipulovat a ovládat. Mě spíše zajímá, proč neříkají věci narovinu. Proč něco řečí sdělují, ale myslí si něco jiného. Dá se to přečíst z řeči těla a také pravda vyleze za čas najevo. Je mi známo, že ten druhý si může myslet: „Měla bys přece pochopit, že když Ti neodepisuji, odmítám Tvé návrhy, vymlouvám se, že mě nezajímáš a Ty mě ještě přitom stále obtěžuješ“? Já naopak stojím o to, aby si lidé nepříjemné skutečnosti sdělovali. Například: „Mě se líbí hnědé jiskrné oči, nikoliv Tvé vodově modré, Tvé dotyky mi nic neříkají, mám rád jiný humor, nudím se, kdyby jsi mě chyběl jako muž, sama bych Ti šla naproti". To je právě to, co si ten druhý někdy opravdu myslí. Někdy se k tomu člověk dostane omylem. Dáma nechá ležet svůj otevřený deníček, kde píše zrovna o vás. To je potom překvapení! Nebo sdělí své pocity své nejlepší kamarádce a obloukem se to dovíte i vy. Myslím si, že zase až tak o velké překvapení se nejedná. Člověk od narození komunikuje prostřednictvím řeči těla a ví, jak na tom se druhým člověkem je, jen si tu pravdu nechce přiznat. Ano je to, ale proměnná, která se může i měnit, ale musí chtít oba!