O čem mluvím? Tak jak se střídá den a noc, zima a léto, tak jsou období, kdy se člověku daří a nedaří. Nedávno říkám mladým lidem v posilovně, kde už věkem tam spíše překážím a děti si mnohdy říkají: „Co ten chlap tu chce“. Většina má spíše obdiv, že jsem v sedmdesáti ještě mezi nimi. „Jedním z nejdůležitějších je reakce a přijmutí světa takového jaký je“. Je to jako s chybami. Někdo se si myslí, že nepřijdou, ale ony jsou tady. Manažeři z toho hroutí. Nikdo není bezchybný a můžeme se pouze poučit a příště ji nedělat. To dělají jen hlupáci. Dnes se mi nedaří, zítra bude. Proč si mám vrývat do paměti nezdary.  Snažím se myslet na mé úspěchy. Člověk si pamatuje spíše to negativní, než pozitivní. Na tom pracuje sledovatelnost a následně reklama. Otevřete televizi a vypadne neštěstí. Rozložíte noviny, zejména bulvár a vražda.

V rámci svého duševního zdraví přijměte své bolesti, spusťte slzy, brzy se opět budete smát a radovat. Až do úterý jsem si liboval, jak to mám nalajnované. V pondělí tenis, v úterý nohejbal, ve středu fotbal, ve čtvrtek pinec, víkend posilovna turistika. Ještě čtení, psaní, hudba, kamarádi. Teď tu sedím s utrženou achillovkou. Čeká mě operace a půl roku bez sportu. Trápím se, ale vím, že se noha uzdraví a sportu si užiji. Uvědomil jsem si totiž, že tento úpon se během přibývajícího věku unavil a nevydržel jako další věci v životě. Možná musím zpomalit. Ještě nevím, ale mám čas tak přemýšlím. Možná za pár let budu jen chodit a míčové sporty vynechám. Jen jedno vím, že z toho nepokakám. Přijmu to. Na to nemusím mít svého psychiatra nebo psychoterapeuta. Ze svých karambolů se vylížu sám. Mám na to vůli i sílu.