Jedu u nás trolejbusem. Je plný. Plný žen v důchodovém věku. Je nás tam starších mužů do jedné ruky. Jedu s kamarádem vlakem do Beskyd na túru. Na nádraží postávají starší ženy s hůlkami. Skupinky. Běžný obrázek. Opět jsou v převaze. Jsou aktivní, odolné a zdravější. 

Jel jsem si zacvičit. Do posilovny jezdím pravidelně přes 30 let. Tam je to opačně. Patřím k nejstarším. Povídám mladičké recepční, která by mohla být mou vnučkou: „Tady se chlapi naparují a machrují. Jenže až budou staří jako já, bude arogance a samolibost pryč, přijdou nemoci, dopotácí se tak ještě do hospody, zatímco vy budete ještě kvést“.

Přirovnal bych nás k trubcům v úle. Splnili svůj úkol a chřadnou. Ještě, že nás nevystrčíte jako ty včely.  Jak stárneme, neslouží nám zdraví, zadýcháme se a máme celkově tenký kořínek. Je pravdou, že většinou pro kondici nic neděláme. Válíme se na gauči a dělá nám potíž vzít ženu na procházku. Vy, chce ještě žít, užívat si. My spíše dožívat.

Kam se poděla naše vitalita a zdraví?  Jsme křehčí. Z rozchodů se hroutíme. Která žena nás dochová? Ta, které jsme byli desítky let oporou nebo nová známost? Vím, vždy to tak neplatí, ale stačí se projet MHD po městě. Nevím proč to tak matka příroda zařídila. Asi proto, že jste nositelky nového života. Proto jste odolnější, lépe zvládnete stresy. Je mi jasné, že nejsilnější je ten, který toho nejvíc vydrží. My to nejsme.