Porvé v životě jsem zalitovala, že neumím fotografovat, že mě múzy v tomto ohledu příliš neobdařily. Ale přesto jsem našla způsob, jak se tohoto klání zúčastnit, a činím tak - jak jinak, než po svém.

Jsou lidé, kteří se umí ke všemu postavit. Malují, kreslí, píší romány, skládají verše, zpívají, hrají na hudební nástroje. Před těmi smekám.

A také jsou tací, kteří třeba fotografují lépe než ostatní, ale hudební sluch je jaksi minul, nebo dokáží zazpívat jak slavíčci, ale nedají dohromady kloudnou větu, a nebo je jim vše múzické cizí, zato ale jsou skvělí sportovci.

To druhé bude asi můj případ. Sport tedy zcela pominu, ale i v oblasti múzické mě příroda vybavila velice nesouměrně. Zatímco v oblasti hudební a literární jsou moje schopnosti troufám si tvrdit dost dobré, výtvarnou dovednost mi příroda naprosto odepřela. Ne, že bych nebyla dostatečně kreativní, nápady jsem měla originální, neotřelé, ale to, co se dostalo z hlavy přes ruce na papír, zdaleka mým původním představám neodpovídalo. Přesto jsem to nevzdávala, a snažila jsem se v rámci svých možností uspět i na tomto poli. 

V té době nás učil profesor výtvarného umění, který odmítal uznat výtvarnou výchovu za okrajovou záležitost, ale přisuzoval jí téměř stejný význam, jako matematice. Určitě byl po odborné stránce skvěle vybaven, měl však jednu zvláštnost - neměl rád fialovou barvu. Říkal jí „hnus fialovej“ a nemilosrdně potíral na našich výkresech i její sebemenší náznak.

Mým problémem bylo, že já jsem v té době ( druhý stupeň základní školy) fialovou barvu milovala. Zdála se mi tajemná, zvláštní, fascinovalo mě množství jejích odstínů, a také fakt, že se skládá vlastně ze dvou barev-červené a modré.

Aniž bych to úmyslně vyvolávala, fialová barva se vloudila do každého mého výkresu, bez ní mi ten výkres nepřipadal zajímavý. Kapesník, který jsme navrhovali, měl proužky z různých odstínů fialové, utěrka mnou navržená byla kombinací zelených žlutých a fialových proužků, a moje kraslice, které jsme vytvářeli za účelem velikonoční výzdoby vestibulu školy, byla beznadějně fialová.

Pan učitel ji vztekle rozmáčkl a hodil do koše s poznámkou, že tenhle hnus fialovej nikam věšet nebude. A opravdu měl dostatek kraslic žlutých, červených, modrých, zelených, které měly tu čest být ozdobou vestibulu. Zajímavé bylo prohlížet při hodině výtvarky otevřené vodové barvy spolužáků. Téměř u všech byly všechny barvy částečně použité,jenom fialová byla neposkvrněná jediným dotykem štětce. Jediné vodovky, kde byla fialová barva spotřebovaná, byly ty mé.

Přes svůj výrazný handicap jsem se snažila zavděčit, a rozhodla jsem se rehabilitovat při zadání domácí práce na téma ozdobná kachle na zeď. Abych neponechala nic náhodě, požádala jsem o pomoc spolužačku. Ta pomoc spočívala v tom, že to celé namalovala za mne. Návrh byl ovšem můj. Na temně fialovém pozadí sova barvy khaki. Prostě se mi ta kombinace barev líbila. Maruška si dala  záležet, a moje sova temně fialově zářila mezi pestrobarevnými kohouty, které dle vzoru, v rychlosti vytvořeném panem profesorem na tabuli, namalovali ostatní spolužáci.

„Ani se nebudu ptát, kdo spáchal tenhle hnus fialovej“ Poznamenal pan profesor, když při známkování výkresů došlo na ten můj, a s rozmáchlým gestem tam vysolil čtyřku, jako ostatně pod každý můj výkres.

„A to jenom proto, že pětky dávat nesmím !!“ Zdůraznil vždycky.

Poslední konference před koncem školního roku přinesla zdrcující zprávu. Pan profesor mi navrhoval čtyřku z výtvarné výchovy. Doma zavládlo zděšení a ani ostatními učiteli nebylo toto rozhdnutí  přijato kladně. Byla jsem považována za nekonfliktní dívku, mé studijní výsledky byly celkem dobré a čtyřka na vysvědčení mohla významným způsobem ovlivnit moji přihlášku na střední školu. Táta, ač nerad, se vypravil do školy za panem profesorem, aby zjistil pravý stav věci. Chlapi se mezi sebou vždy domluví lépe, a tak se tátovi postupně podařilo identifikovat jádro problému.

Pan profesor mě považoval za provokatérku, která ho provokuje tím, že barvu, kterou on nemá rád, naschvál umísťuje všude, kde to jde. A konečně z něj vypadlo to, co asi tu averzi ke mně odstartovalo. Údajně jsem pana profesora potkala ve městě, nepozdravila, a drze na něj hleděla.

Tátovi se však poměrně rychle podařilo tuto situaci objasnit. Na vině byla moje krátkozrakost a neochota nosit brýle. Občas jsem prostě neviděla někoho, kdo teoreticky měl být v mém zorném poli. Dívala jsem se sice jeho směrem, ale nezaostřila. Takto jsem jednou přehlédla i vlastní rodiče, které jsem bez povšimnutí minula a nechala je šokované stát na chodníku. Další si už pan profesor odvodil sám.

„Takže ta kytice šeříků ve váze , která v jejím podání vypadala jako výtvor šíleného impressionisty, to mohlo být tím, že to tak opravdu viděla ? „ Táta to potvrdil a pak už se jenom oba zasmáli nad tím, že můj výjev znázorňující léto u rybníka, vypadá spíše, jako když někdo do toho rybníka hodil granát.

Pan profesor se nakonec uklidnil, a vysvědčení mi špatnou známkou z kreslení nezkazil. Na jeho obhajobu musím uvést, že se v té době rozváděl, a asi ty emoce hůře zpracovával. Z naší školy odešel učit na Umělecko-průmyslovou školu sklářskou, kde pracoval pouze s nadanými žáky, a údajně byl jimi považován za skvělého učitele a těšil se velké oblibě. Určitě v tom hrálo velkou roli i to, že skláři fialovou barvu nepoužívají.

V naší rodině od té doby byla občas citována jeho věta : „ Já vím, že každý nemůže umět kreslit, ale aby někdo tak neuměl kreslit, jako vaše dcera, s tím jsem se ještě nesetkal. Ona to prostě dovedla k naprosté dokonalosti  „

Moje vášeň pro fialovou barvu přetrvala ještě hodně let poté.

Dnes mám ráda žlutou a na své fialové období vzpomínám s humorem a nostalgií.