Novinářka Lenka Klicperová: Z krizových situací si dělám srandu
Lenka Klicperová s knihou fotografií Antonína Kratochvíla. Foto: Archív autorky

Novinářka Lenka Klicperová: Z krizových situací si dělám srandu

18. 3. 2019

Reportérka, fotografka, krásná žena s nekonečným smíchem – to je Lenka Klicperová, která cestuje do míst, kterým se běžní lidé vyhýbají. Do válečných zón. Píše o tom články, knihy a točí reportáže pro Českou televizi.

Kdy jste se opravdu bála? Jak bojujete se strachem?
Ono to nějak přichází se zpožděním. Když jsem byla v nejhorší situaci svého života, tak jsem vlastně cítila hrozný adrenalin, na nic moc dalšího nebyl čas. Spíš to pak přichází zpětně. Když teď jedu na frontu, už moc dobře počítám s tím, co se může stát. Ale zase si říkám, že to musím překonat, takže s šimráním v žaludku opět nasednu do auta a jedu tam, kde se bojuje. Nejhorší jsou ty okamžiky, než se tam dojede - to člověk neví, co ho čeká a má z toho samozřejmě strach. Já to řeším tak, že si ze všeho dělám srandu, to mi pomáhá.

Je únor a vám v tomto roce vychází druhá kniha – AK47 věnovaná jednomu z neslavnějších fotografů na světě Antonínu Kratochvílovi. Jaká byla spolupráce s tímto slavným emigrantem?
Dodnes nevím, čím jsem si zasloužila, že si Kratochvíl k téhle práci vybral právě mě. Ale jsem za to nesmírně vděčná. Minulý týden jsem tu knížku poprvé dostala fyzicky do ruky. Pracovala jsem na ní tři roky. Byla jsem z toho úplně naměkko, když jsem viděla ty roky práce zhmotněné v knize. Je to náš nejslavnější a nejlepší fotograf, který za svůj barvitý život zachytil desítky válek, utrpení lidí, ale fotil i řadu světových celebrit jako třeba Boba Dylana nebo Jeana Reno.

V lednu vyšla také vaše knížka Ve válce. Ta je o čem?
Nová knížka Ve válce, kterou jsme napsaly s Markétou Kutilovou, je o příbězích lidí z Iráku a Sýrie. Někteří jsou úplně obyčejní lidé, kterým válka převrátila život naruby. Jiní jsou stateční bojovníci, další jsou oběti. Společným jmenovatelem je ale válka, s níž se musejí vyrovnávat. Je to zároveň i naše zpověď, naše vyrovnávání se s těžkými osudy lidí, které jsme v Sýrii a Iráku potkaly.

Které země a které válečné konflikty jste navštívila?
První konfliktní zónu jsem navštívila v roce 2008, to už je více než deset let. Bylo to tehdy východní Kongo, Demokratická republika Kongo. Válečné zóny se po Kongu začaly tak nějak nabalovat - Afghánistán, Irák, Sýrie, Somálsko… Zemí, kde jsem pracovala, je celá řada, ani jsem je nikdy nespočítala, není to důležité. Nesbírám je do sbírky. Důležité je to, co v těch zemích zpracovávám za témata  opakovaně se vracím - například jen v Sýrii jsem byla za poslední tři roky devětkrát. Nyní mám radost, že svoje zkušenosti mohu předávat dál - začala jsem učit na Univerzitě Hradec Králové, na politologii, kde se věnuji právě konfliktním zónám v praxi.

Co vás nutí vracet se zpět?
No to nevím. Když to člověk přežije, má dobrý pocit. Přivezete zajímavý materiál, zkušenost. Já si neumím život představit bez získávání zkušeností a ty válečné už k mému životu tak nějak patří.

Jak se jako žena cítíte v islámských zemích?
Jak v které, islámský svět je stejně rozmanitý jako třeba Afrika. Afghánistán je něco úplně jiného než téměř sekulární severovýchodní Sýrie pod správou Kurdů. Tam se cítím nejlíp, tohle území je nejsvobodnější, máme tam už s kolegyní přátele, kontakty, svým způsobem tu zemi a lidi milujeme. I když na ně někdy strašně  nadáváme (především na ty, kteří rozhodují o povoleních a razítkách).

Cestujete s novinářkou Markétou Kutilovou. Máte to jako ženy ve válečných konfliktech složitější?
Ne, nemáme, válka je stejná pro muže novináře jako pro ženy novinářky. Kulka na frontě vás nemine jen proto, že jste žena. Nevidím v tom žádný rozdíl. Jenom chlapům závidím, že můžou kdekoliv čůrat bez problémů. My musíme složitě hledat místo, což je třeba v zaminovaném terénu fakt trochu nepříjemné.

Jak se srovnáváte s pocitem, že místním lidem často nejde pomoci?
S tím jsem srovnaná dávno, nejsem pán bůh, abych dokázala všem pomáhat. Bez toho by ta práce nešla dělat. Jsem novinářka, fotografka, ne humanitární pracovnice. Když to šlo, založily jsme s Markétou po návratu z první cesty do Sýrie sbírku SOS Kobaní a vybraly milion čtyři sta tisíc. Ty šly všechny na pomoc rozbombardovanému městu Kobaní a jeho obyvatelům. To nás moc těšilo, protože tehdy tam nepracovaly žádné organizace, válka byla 30 km za městem a tohle byla téměř jediná pomoc. Lidi za to byli nesmírně vděčný. Je důležité pomáhat včas, když to lidé nejvíce potřebují.

Jaké máte další plány? Kam se chystáte?
No a mám práce nad hlavu - připravuji několik cest, dokumenty, píšu stále nějaké články, povedu další časopis, učím, přednáším. Nenudím se. A to byl vždycky můj životní cíl - prožít život na plné pecky.

 

Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.