Umíme se rozhodovat sami, neřiďte nám život, vzkazují často senioři příbuzným
Ilustrační foto: ingimage.com

Umíme se rozhodovat sami, neřiďte nám život, vzkazují často senioři příbuzným

12. 12. 2019

Z mnoha seniorů se stávají věci, v lepším případě bytosti bez možnosti o sobě rozhodovat. Do této pozice je stavějí jejich děti, vnoučata a další příbuzní, kteří používají věty: Babi, musíš na Vánoce k nám. Dědo, nikam nechoď. Ne, nekoupíme ti rohlík, musíš jíst celozrné pečivo. Dobře míněné věty jsou totiž mnohdy ty nejhorší.

Třiasedmdesátiletá Anna byla nedávno hospitalizována kvůli revmatickému onemocnění, které jí způsobilo vážné potíže se zrakem. Zatímco lékaři bojovali v nemocnici o to, aby jí vůbec zbytky zraku zůstaly, její rodina podlehla panice. Anna, která už tak sama měla co dělat, aby se nezhroutila, líčí, co vyslechla: „Jak jsem tak ležela v té nemocnici, došlo mi, že se měním ve věc. Když je člověk starý a nemocný, ostatní s ním začnou jednat jinak, než se sobě rovným. Nemysleli to špatně, ale bylo to bizarní. Dcera říkala zdravotní sestře: Co s ní budeme dělat, až ji propustíte? Sestra na to: Měli byste kontaktovat sociální pracovnici, pokud se o ni nemůžete starat, protože nemůže žít sama doma. Dcera na to: My s manželem pracujeme,  bratr a jeho žena taky, nemá se o ni kdo starat. Sestra na to: Necháme ji tady maximálně týden, déle není důvod. A já tam ležela a to vše poslouchala. Zdálo se mi, že se spletly, že myslela, že nejsem slepá, ale že jsem hluchá. Mluvily, jako bych tam nebyla nebo jako bych byla věc, nad kterou přemýšlejí, kam ji umístí. Neřekla jsem dceři, jak jsem to vnímala. Ona to nemyslela špatně. Je z mé nemoci taky celá rozhozená, zkomplikovalo to život i jí. Ale zdravotní personál  v nemocnici naprosto  běžně mluvil o pacientech jako o věcech.“

Sedmasedmdesátiletý Jindřich se nedávno pohádal v nemocnici poté, co na něj zdravotní sestra volala na chodbě: Byl jste už dneska na velké? Vy nevíte, že každé ráno musíte?

Jindřich vypráví: „Nechápu, proč je nutné sdělovat všem dalším pacientům na chodbě i jejich návštěvám, zda chodím či nechodím na toaletu. Bylo to potupné, dehonestující a stěžoval jsem si primáři. Nechápu, jak může zdravotnice křičet na pacienta, že něco musí, respektive, že musí udělat potřebu. Na povel, v dobu, kdy ony rozhodnou? Nevím, jestli by si dovolila takhle křičet na mladého chlapa.“

Lidé vyššího věku velmi často silně vnímají situace, ve kterých se cítí být takzvaně tlačeni do kouta, kdy je jim znemožněno rozhodovat sami o sobě, kdy slyší slova: musíte a nesmíte. Čím je člověk starší, tím slyší tato slova častěji. Mnohdy je říkají jejich blízcí v dobré víře. Typický příklad? Rodinné vánoční oslavy.

Rodina se rozhodne, že babička či dědeček musí být o Vánocích u nich. Jenže jim se nechce. Neexistuje! Babi, dědo, musíš!

„V domově pro seniory jsem se setkávala s tím, že někteří senioři nechtěli na svátky odjíždět k příbuzným nebo alespoň ne na noc. Příbuzné to zaskočilo, dokonce se cítili být uraženi. Jenže všichni máme své stereotypy a zvyky a čím jsme starší, tím je těžší se přizpůsobovat něčemu jinému, cizímu prostředí. Mnozí senioři prostě chtějí jít spát do své postele a zajít si na svůj záchod. Mnohdy byli raději, když je příbuzní navštívili nebo je vzali k sobě jen na pár hodin,“ uvedla Jana Prajznerová, autorka knihy Jak se postarat o rodiče s demencí.

Mnozí lidé vysokého věku se navíc rychle unaví, nestíhají sledovat konverzaci ve velké společnosti, takže je pobyt na oslavě či ve velké rodině spíše vyčerpá než občerství. Jenže mnoho lidí se do pocitu druhých neumí či nechce vžít a tak říkají: Babi, nekomplikuj to, prostě pro tebe přijedeme a musíš jet s námi.

„Nepochopení je mnohdy způsobováno tím, že naše společnost vnímá staré lidi jen jako pasivní příjemce čehosi. Už označení důchodce je tragické. My je klidně nálepkujeme, posouváme je tím do role příjemců důchodů. Pro seniory je to velmi často zraňující,“ uvedla Iva Holmerová, zakladatelka a ředitelka gerontologického centra v Praze a přední odbornice na problémy spojené se stárnutím. „Souvisí to i s tím, jak se často opakují klišé o starých lidech, tedy to, že kromě toho, že jsou staří, jsou také nemocní, bezmocní, nezajímaví, chudí, bez zájmů, bez potřeb. Ale to přece není pravda. Jsou to lidé stejně různí jako různí jsou lidé jiných věkových kategorií,“ vysvětluje.

To vše vede k tomu, že se mnozí lidé k lidem vysokého věku prostě neumí chovat. Neuvědomují si to, ale chovají se k nim jinak než ke svým vrstevníkům nebo lidem mladším. Mnohdy dávají větší míru svobody v rozhodování nezletilým dědem než svým příbuzným v seniorském věku. V jedné rodině nedávno došlo k této situaci:

„Olinka nechce o víkendu na chatu, říká, že musíme být doma, protože chce na oslavu narozenin ke kamarádce,“ řekla matka jedenáctileté dívky svému muži.
„Tak já pojedu sám a zůstaňte doma, stejně by s ní na chatě nebylo k vydržení.“
„Ještě se jí zeptám, jestli nezmění názor,“ odvětila matka.

O týden později.

„Přijedeme pro tebe dva dny před Štědrým večerem a pojedeme na chatu, přivezeme zpátky tě 26. prosince, to má Milan stejně cestu do Prahy,“ ohlásila stejná žena své pětasedmdesátileté matce.
„Já jsem ti ale říkala, že letos s vámi na chatu o Vánocích nejedu. Vím, že to myslíš dobře, ale fakt mě ta moje záda bolí, nechci se nachladit a domluvily jsme se se sousedkou, že si uděláme Štědrý večer spolu.“
„Mami, nekomplikuj to. Nebudeš přece o Vánocích s cizí ženskou. Přijedeme pro tebe, buď sbalená a nic nechystej, všechno máme.“
„Jsi hodná, ale já ti říkám, že nejedu.“
„Mami, nediskutuj. Ahoj.“

Pozoruhodné je, že s jedenáctiletou dívkou se v této rodině diskuse vedou, rodiče se jí ptají na názor. Názor pětasedmdesátileté ženy je v této rodině označen za komplikování situace. Možná je tento případ výstižnou ukázkou současného stavu celé společnosti. Dětem se nyní přestává říkat, že něco musí či nesmí. Seniorům se to však říká běžně.

Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
Paní Sim Bel, byly doby, kdy jsem také měla tendenci stále něco vysvětlovat, až mi jedna paní poradila "Nic nevysvětluj!". Dobrá rada, protože, "Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti". Koho dnes zajímají LDNky plné "věcí", o které se příbuzní zajímají jednou za měsíc, v den výplaty důchodu? Každý je zkrátka nějaký. Paní Anna určitě není dementní, když tak dobře umí popsat situaci ve které se nachází a měla by spíš spolupracovat v řešení své situace, než se cítit dotčená. Navíc bych řekla, že odborný personál v nemocnici, z etického důvodu, by tyto věci neměl řešit na chodbě, v doslechu kohokoliv. Také jsem tyto věci řešila, když jsem byla ještě zaměstnaná, ale nejprve jsem to probrala s maminkou a s jejím vědomím šla pro odbornou radu. Toť můj názor.
Sim Bel
No, v tom se neshodneme. Podle mě je problém v tom, že to tak senioři vidí, ačkoliv to tak objektivně není. Jsou často zbytečně vztahovační a hledají problémy tam, kde nejsou, jako dotyčná paní v článku.
ivana kosťunová
Číst umím a dokonce chápu smysl slov a vět. Divné, že ? V mém věku... Ten článek je totiž právě o tom, že byť v dobré vůli, někdy příbuzní zacházejí s nemohoucím člověkem jako s věcí. :)) Ale myslím, že jsme toto téma už dostatečně vyčerpali, nemá cenu to dál rozvádět.
Sim Bel
Ivana Kosťnová - asi také neumíte číst, že? Nevím, proč v tom, že někdo řeší, jak se postarat o nemohoucího člověka, pořád vidíte, že ho bere jako věc. Tato situace je těžká pro všechny a mluvit se o tom musí. Tak mi tady neustále nevkládejte do úst něco, co jsem neřekla. A ano, až se já budu starat o matku a budu řešit, jak to udeělat, abych ji třeba ubytovala na stáří u nás, tak by mě od ní hodně mrzelo, kdyby to ona pojala tak, že o ní rozhoduju jako o věci, zatímco já bych řešila její bydlení tak, aby to bylo pro všechny nejlepší. Spousta důchodců se cítí na to, že se o sebe postarají, i když už to očividně nezvládají. Tak je necháme samotné ve své domácnosti jen proto, že se na to cítí? Až já budu ve věku té seniorky, tak budu velmi šťastná za to, že to za mě bude někdo řešit a neskončím někde v LDN nebo to nebudu muset řešit nějak sama. Ale každý to máme jinak, někdo je sobec a zatímco paní je asi naštvaná, já bych byla velice vděčná, že se někdo stará a nejsem na to řešení sama.
ivana kosťunová
Paní Sim Bel je zřejmě mladá a nedovede se vžít do situace handicapovaného člověka. Ne každý dokáže být empatický. Tak paní S. jenom na vysvětlenou : Řeč je o matce. O té paní, která vás porodila, která vás vychovala, byla u vašich prvních krůčků, pokud mohla, tak vás podporovala , a dávala vám veškerou svou lásku. Ještě pořád máte za to, že je v pořádku rozhodovat o ni jako o věci, bez ohledu na to, co ona zrovna cítí ?
Eva Mužíková
Libuško, souhlas...
Libuše Křapová
Sim Bel, a proč by nemohla spolurozhodovat? Ale nebudu tu s vámi diskutovat, časem pochopíte.
Sim Bel
Libuše Křapová - a co by paní chtěla rozhodovat? Sama být nemůže a očividně těch možností v rodině nemají nekonečno. Místo toho, aby byla vděčná, že neskončí někde v ústavu jako spousta jiných seniorů, tak ještě mrčí, že se jí nelíbí, jak její dcera mluví.
Libuše Křapová
Sim Bel, co kdyby ste se šla položit na postel do nemocnice, a někdo za vás rozhodoval, co a jak? A přímo nad vaší postelí? Věk 73 neznamená nesvéprávnost. Ano, paní pomoc bude potřebovat, ale slušnost, empatie i zdravý rozum velí, aby se rozhodování také účastnila. Takže si laskavě své dehonestující rozumy o staré babce nechcte pro sebe. Ono i vám hodiny tikají.
Sim Bel
No nevím, na co si stěžuje zrovna ta 73letá Anna z článku. Místo toho, aby byla ráda, že dcera zjišťuje informace a snaží se situaci nějak řešit, tak má pocit, že se o ní mluví jako o věci? Kdyby ji dcera nechala na pospas LDN, jak by mluvila pak? Je prostě potřeba tyto praktické věci zařídit, už tak to pro dceru bylo jistě těžké, a takhle smýšlející babka jí to nijak neulehčí. Sama doma očividně být nemůže, někdo se o ni postarat musí, tak co čeká, že se to nějak zařídí samo? Že řešení spadne shůry?
Soňa Prachfeldová
Jsme lidé různých povah, záleží též na zdraví a samostatnosti. Okolí a rodina se chovají k nám tak, jak jim to dovolíme. Uvědomuji si, jak je skvělé být samostatná a nezávislá, jen si přeji, aby tomu tak bylo i nadále.
Jarmila Komberec Jakubcová
RE Ivanko naprostý souhlas 13.12.2019 - 11:55 hod. Jeden můj známý říkal tato slova: "kdo se chová žížala, nesmí se divit, že lidé s k němu jako k žížale chovají".
Jana Šenbergerová
Dokud se o sebe postarám, do života si mluvit nenechám. Až to nezvládnu, nebudu to toho kecat těm, kteří se budou starat. Ale také je možné, že budu naprosto nesnesitelná stařena. Co já vím? Co je dnes, nemusí být zítra. Všechno se neustále mění, i my.
ivana kosťunová
Tenhle problém tu byl vždycky, v každé době. Pamatuji se, když jsem matku doprovázela na vyšetření k lékařce, a ta sní hovořila jak s retardovaným dítětem, mamka ji jenom suše upozornila : Paní doktorko, já nejsem blbá, já jsem jenom stará". Doktorka se omluvila a hned svůj přístup změnila.
ivana kosťunová
Tak to mám štěstí, že do té osmdesátky mi ještě hodně pátků zbývá. Jak můžete lidi takhle nálepkovat ? Každý si k vám dovolí jenom to, co mu vy sami svým chováním a jednáním dovolíte vy. Někdo se nechává opečovávat už v šedesáti, a jiný ještě v devadesáti žije aktivním životem.
Danka Rotyková
Lépe než paní Pavla Žídková bych to nenapsala. Naprostý souhlas, včetně těch 80 let. S maminkou to šlo cca do 81, pak bylo všechno špatné, nedostatečné, problematické, .... chodit venku není důležité atd. Dnes v 90 ti se už proto ničemu nedivím. ?
Věra Halátová
I tady platí "jaký si to uděláš, takový to máš". Z poživatelů starobního důchodu, tedy seniorů, se dnes dělá zvláštní skupina lidí. Podle toho, jak lidé o seniorech píší a mluví to vypadá, že okamžikem, kdy začne pravidelně dostávat od SSP starobní důchod, stává se: něčím anonymním, stejným jako všichni ostatní z této skupiny, stává se finanční zátěží pro stát, je nesvéprávný a v mnoho případech naivní až hloupý. Což je blbost. Mezi seniory je rozdíl v přirozené inteligenci, ve vzdělání, v chování. Je seniorka šedesátiletá a je seniorka čtyřiadevadesátiletá. Ve starobním důchodu jsou např. matka i dcera. Když se některý člověk nechává opečovávat a cítí se být bezmocný a starý, pak se nemůže divit, že okolí a hlavně vlastní rodina ho tak registruje. Nedělejte "problém" z ženou třiasedmdesátiletou. Ten si udělala ona sama.
Pavla Žídková
Jinak jsem ještě chtěla říci, že člověk ve věku 70-75 let dneska nebývá problémem. Ten obvykle nastává až tak po 80. roce.
Pavla Žídková
Ono je to z obou stran stejné. Já se často přistihnu, že na svou 85letou maminku křičím kvůli blbostem, ale oni senioři také umějí pěkně potrápit trváním na svých zvycích, které ovšem sami neumí zabezpečit. Okna nestačí umýt, ale musí se dát jiné záclony (přece nemohou být pořád ty jedny), nádobí nestačí umýt jednou za den, ale musí se mýt hned, atd. Že my pracujeme a nedej bože také ještě chceme někam jet, oni respektovat nechtějí. Přece se o ně nemůže týden starat někdo cizí... ale sami už zůstat nemohou.
olga skopanova
Jenže v tom je právě ten problém, pokud senioři budou přijímat pomoc od okolí, bude s nimi okolí takto zacházet. Kdyby ta paní řekla přijedu za vámi sama až budu chtít rodina by to možná respektovala.
Hana Štěpová
Ó opravdu se umí rozhodovat sami? Proč tedy stále čtu články, jak senioři skáčou na lep "šmejdům" nemají totálně žádnou finanční gramotnost a pak si stěžují, že se jich děti radši neptají na názor? Nedávno jsem četla článek kde se milý seniorský pár dostal do milionových dluhů kvůli sadě kastrolů. Mám chuť tlouci hlavou o stůl...
Eva Kopecká
K našemu dědovi se v nemocnici při opakovaných hospitalizacích chovaly sestry jedním slovem hrozně. Bylo mi do breku nad tím, co vyprávěl. Kdyby to bylo lepší, i ta léčba by někam vedla. Takhle utekl na reverz, jen se mu ulevilo. Stejně tam umřel. Mohl tu ještě být....