Jana Ptáčková: Ani v těžké nemoci nesmíte ztrácet naději. Musíte mít pro koho se uzdravit
FOTO: autorka

Jana Ptáčková: Ani v těžké nemoci nesmíte ztrácet naději. Musíte mít pro koho se uzdravit

25. 12. 2019

Podle údajů statistického úřadu žilo v Česku koncem roku 2018 na 61 507 občanů starších devadesáti let. To je 0,6 % z celé populace. Zvláště silná skupina jsou právé devadesátníci.

Po rozhovorech s architektem Jiroutkem a evangelickou farářkou Lukášovou dnes přinášíme zážitky bývalé jazykové redaktorky Jany Ptáčkové. Všechny tři spojuje skutečnost, že jim letos bylo 90 let.

Pro Vaši generaci byly zlomovými roky ty po osvobození 1945. Co přinesly Vám?
Já jsem měla opravdu štěstí. Ve svých 16,5 letech jsem dva roky po osvobození spolu se sedmi Češkami a Slovenkami odešla dokončit gymnázium do Francie. Tam jsem dostudovala na lyceu a v květnu 1948 jsem složila maturitu. Ale potom to nebylo lehké. Můj tatínek byl prvorepublikový důstojník, z armády ho vyhodili hned po únoru, a já měla maturitu z Francie.

Kde se Vám podařilo sehnat zaměstnání?
Strýček mi našel místo v Praze. Pracovala jsem v diplomatické prodejně. V té době bylo vše na příděl, ale samozřejmě diplomaté a cizinci, kteří tu žili, měli šanci na lepší zásobování. Prodávala jsem tam pět a půl měsíce, naučila jsem se třeba, kolik kávy je na půl kilogramu, kolik cukru na kilogram. Mezi mými zákaznicemi byla i manželka ředitele Francouzského institutu v Praze. A ta říkala, že je škoda, aby někdo s maturitou z lycea stál za pultem. Její manžel mi pak dopomohl k místu ve francouzské tiskové agentuře AFP. Nastoupila jsem tam v létě 1949 a zažila tam začátky politických procesů, rušení církevních řádů a pronásledování kněží. A v roce 1951, kdy začal proces s Rudolfem Slánským, byly všechny západní agentury na našem území zavřeny.

Co následovalo?
Zase zasáhla rodina a já jsem díky příbuznému, který byl inženýrem, sehnala místo v oddělení ocelových konstrukcí Báňských projektů. Naštěstí jsem nebyla tvrdá na čísla, a tak jsem se postupně dopracovala až k rýsovacímu prknu. A tam si mne všiml můj budoucí manžel, který k nám jako konstruktér strojař docházel na konzultace. On byl zaměstnaný v ČKD a zabýval se tak dopravou v dolech. No a tak jsem se od prkna vdala.

Pak asi přišla rodina…
Ano, s prvním synem jsem byla doma čtyři roky. Napadlo mě, že bych konečně mohla využít jazyky. Vzala jsem si telefonní seznam a hned pod písmenem A našla podnik zahraničního obchodu Artia, kde se vydávaly cizojazyčné reprezentační publikace. Vydala jsem se tam za kádrovákem a na rovinu jsem mu řekla, jaké mám skvrny ve svém kádrovém profilu. Vyhozený tatínek, studium ve Francii a práce pro západní agenturu. On se zeptal: Z jaké rodiny pochází Váš manžel? Přiznala jsem, že můj tchán je strojvedoucí. Zajásal a řekl, že manžela jsem si vybrala dělnického původu a že vlastní rodinu si člověk nevybírá. Přijali mě.

Čím jste se v Artii zabývala?
Nastoupila jsem do nakladatelství. Tam byla tři oddělení. To první vydávalo knížky o umění, druhé mělo na starosti dětské knihy. V tom jsme byli výborní. Pro děti psali ti nejlepší autoři a ilustrovali ti nejlepší grafici a malíři. A třetí oddělení se zabývalo populárně naučnou literaturou. Začínala jsem v sekretariátu a skončila právě u populárně naučných publikací. Můj manžel si ze mě dělal legraci, když zjistil, že jako jazyková redaktorka mám nárok na jeden výtisk titulu, který jsem připravovala. Říkával: Největší nepřítel člověka je kniha. Ta tě pomalu a jistě vytlačí z domu (smích). Však mám také dosud plné knihovny.

Pracovala jste v nakladatelství, které vydávalo cizojazyčné knihy. Jaké jazyky ještě ovládáte?
Němčinu umím z války. Francouzštinu díky maturitě na lyceu a angličtinu jen sporadicky. Měla jsem v rodině švagra z Polska, a když jsem hlídala společně naše děti, vadilo mi, že této řeči moc nerozumím. Byla jsem na druhé mateřské a zjistila jsem, že Polský institut pořádá jazykové kurzy zdarma. Napřed jsem chodila tam a potom pokračovala na jazykové škole, kde jsem to dotáhla až na státnici z polštiny. Takže jazykovou redaktorku jsem dělala ve francouzštině a polštině. Čas od času se nám také dostaly do rukou knížky v jazycích, kterým jsme říkali nelidské. Určité období jsem třeba pracovala s tituly v islandštině. Bylo to zajímavé. Dopisovala jsem si se zahraničními nakladateli v jazyce, který jsem ovládala a pomáhala tak dostat ven naše atraktivní knížky. Strávila jsem tam třicet let. Práce s knížkami je moc pěkná, ale hlavně jsme tam měli bezvadný kolektiv, a za celá ta léta se mezi námi nenašel žádný podrazák. Nezapomeňte, že to byla léta normalizace, odcházela jsem do důchodu v roce 1987.

Slyšela jsem, že jste oslavila devadesátku a stále chodíte cvičit do Sokola...
Byl to můj nesplněný sen. Před válkou jsem to nestihla, za války pochopitelně žádný Sokol nebyl, po osvobození jsem byla ve Francii a po roce 1948 už zase Sokol nebyl. Celý život jsem chodila někam cvičit. Pak jsem u nás v domě našla cedulku, že hledají ženy pro nácvik pro Všesokolský slet. Začala jsem chodit nacvičovat a v roce 2000 i 2006 jsem cvičila na celostátním sletu. Chodím cvičit jednou týdně stále, ale bohužel senioři už nefungují, takže jsem mezi staršími ženami.

Ale já vím, že ten Váš život nebyla jenom idylka. Překonala jste zákeřnou chorobu...
Přišel rok 1976, který se pro mě ukázal jako zlomový. V práci se rozhodovalo o tom, že ze mě udělají vedoucí redaktorku, a já jsem zoufale nechtěla. Nechtěla jsem vést žádné lidi. Kolem mě zemřelo několik známých a příbuzných. A završila to moje tchýně, které jsem říkala maminka. Koncem toho roku jsem začala mít zdravotní potíže. Měla jsem časté průjmy, nebo naopak zácpy a bývalo mi nevolno. Lékařky na obvodě usoudily, že by to měl posoudit nějaký specialista, a tak jsem těsně před vánočními svátky putovala na chirurgii v Londýnské ulici. No, tam to začalo být vážné. Chtěli si mě tam rovnou nechat. Já ale věděla, že to není myslitelné. Přípravy na Vánoce v plném proudu a tři mužský doma. Nakonec jsem to uhádala, že nastoupím hned po Vánocích. Ještě týden jsem to vydržela a nikomu nic neřekla. Hned po Štědrém dnu jsme šli s manželem na procházku. Požádala jsem ho, aby zůstal v klidu, byl nesmírně úzkostlivý a já potřebovala sama zůstat v pohodě. Když jsem nastoupila do nemocnice, můj ošetřující lékař si mě vzal stranou a řekl, že jde o rakovinu tlustého střeva a že mi provedou stomii. Byla jsem pěkně vyjevená, protože do té chvíle jsem o vývodu nikdy neslyšela. Řekla jsem tomu mladému doktorovi, ať mi to vysvětlí. On byl potěšen, že jsem se nezhroutila. Povídal, že se s tím dá docela dobře žít, že mají jednoho obchodního zástupce v Mexiku a ten s vývodem hraje tenis. A to bylo vše, co jsem se dozvěděla.

Operace se povedla, a já jsem se poměrně brzy vrátila domů. Když jsem se poprvé doma sprchovala, zadívala jsem se na sebe a řekla jsem si, to se muselo stát zrovna mně. Mně, co jsem tak pečlivá a dbám na čistotu? Naštěstí zapracovala tvrdá výchova mého tatínka – důstojníka. Přestala jsem se litovat a řekla jsem: A já jim ukážu! Je pravda, že lékaři říkají, že v případě rakoviny jen asi 15 procent úspěchu je jejich řemeslná práce a zbytek je na vůli pacienta. Mě určitě zachránila péče mých třech chlapů a moje touha žít. Vždy, když jsem se nechtěla se starostmi svěřovat manželovi, který všechny trable dost prožíval, obracela jsem se na staršího syna už od jeho 14 let. Dnes vím, že v případě léčení, a to nejen rakoviny, je třeba přijít včas a především mít se pro koho uzdravit.

Víte, já mám strašné štěstí že se mám o koho opřít. Žila jsem a žiju v mužském světě. Mám dva syny, čtyři vnoučata a čtyři pravnoučata. Vždycky když se mezi ty své dva velké mužské postavím, vím, že se o mě postarají. Manžel bohužel zemřel před čtyřmi roky, ale dožil se krásných 89 let.

Žijete s vývodem již 43 let. Co takový život obnáší?
Měla jsem velké štěstí na operatéra, protože nebyly žádné komplikace. Jenom poznámka, můj operatér již zemřel a ironií je, že to byla rakovina tlustého střeva. Ale zpět k otázce. Výměna sáčku pro mě představuje čtvrt minuty. My stomici máme i nějaké výhody. Můžeme si například užít  dálkové cesty autobusem, protože nemusíme čekat na možnost dojít si na toaletu. Taky si myslím, že pokud má rodina pečovat o svého seniorského člena, je stomik ten méně náročný. Tady mám na mysli výměnu sáčků. A další výhodu spatřuji v tom, že já celý život poměrně dost solím. Teď si to můžu dovolit díky kratší trávicí cestě v mém těle. Prostě člověk si musí v životě najít ty světlé stránky a těch se držet. Naše spokojenost a optimismus se rodí jen v naší hlavě. Nenechme si život ničím otrávit.

Chtěla bych Vám složit hlubokou poklonu. A to nejen za sebe, ale jistě i za všechny vnímavé čtenáře, kteří si přečtou náš rozhovor. Za portál i60.cz přeji hodně zdraví a pěkných zážitků.

Hodnocení:
(5.3 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie
TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Svatava Páleníková
Krásný rozhovor s obdivuhodnou ženou.
Jitka Caklová
Dík za hodnotný rozhovor. "Prostě člověk si musí v životě najít ty světlé stránky a těch se držet. Naše spokojenost a optimismus se rodí jen v naší hlavě. Nenechme si život ničím otrávit.". Toto mám zlatým písmem vsazené v pomyslném zlatém rámu. Bohužel, naučit se to nedá, k tomu člověk musí dospět vlastními zkušenostmi, které jsou nepřenositelné ♥♥♥
Hana Rypáčková
Četla jsem životní příběh jedním dechem . Ano, měla v životě štěstí, ale bylo podpořeno inteligencí a silou nezlomné vůle. Že takoví lidé jsou mezi námi zcela neznámí , je veliká škoda, ti by měli učit mládé žít.
Zuzana Pivcová
Člověk někdy potřebuje vidět, co dokážou zvládnout jiní.
Danka Rotyková
Tato paní mne dostala. Myslela jsem si, že jsem dost pragmatická, ale mýlila jsem se. Děkuji za pozitivní článek, to jsem potřebovala.
Dana Puchalská
Děkuji za zajímavý rozhovor. A přeji paní Ptáčkové jenom dobré dny v dalším roce.