Z většího do menšího? Starší lidé mají ze stěhovaní panický strach
Stěhování bývá pro seniory značně stresující

Z většího do menšího? Starší lidé mají ze stěhovaní panický strach

14. 1. 2020

Byt je příliš velký. Platby za jeho užívání jsou vysoké. Je v domě bez výtahu, ve vyšším patře, takže je najednou problematické se do něj dostat. To jsou situace, které lidé vyššího věku řeší čím dál častěji. Kdo si předem nepromyslel, jak bude v penzi bydlet, se dostává do obtížných situací.

Stěhovat se na stará kolena? Dejte pokoj, na to nemám sílu ani náladu. Jsem zvyklý na svůj byt, v mém věku už nechci dělat změny. To jsou časté reakce seniorů na téma stěhování. Jenže uplyne pár let a mnoho z nich začíná přemýšlet, zda přece jen neměli bytovou situaci nějakým způsobem řešit.

Šestasedmdesátiletá Vlasta před půl rokem onemocněla tak vážně, že není schopna sejít ze schodů z prvního patra. Bydlí ve starém domě, schody jsou vysoké, výtah v domě není. Když potřebuje k lékaři, z bytu jí pomáhají její synové nebo vnuci. Nedávno se přitom v nedaleké bytovce uvolnila garsonka v přízemí, navíc bezbariérově upravená. Vlastin vnuk, který pracuje v realitní kanceláři, ji upozornil, že jde o ideální bydlení pro single žijící seniorku, navíc v místě, kde je zvyklá žít celý život. Byt byl navíc velmi výhodně nabízen a vnuk uvažoval, že by ho koupil,  nechal v něm bydlet babičku, protože sám má domek a měl by byt do budoucna jako investici. „Odmítla jsem, nechtěla jsem se stěhovat z bytu, na který jsem zvyklá. Teď toho lituji, můj byt se stal mou pastí. Začala jsem špatně vidět, nemůžu sejít ze schodů, vůbec nevím, co budu dělat. Přízemí a bezbariérové bydlení by pro mě nyní bylo ideální. Sice se mi nechce měnit zvyky a prostředí, ale najít něco takového pro mě bude nevyhnutelné. Teď si vyčítám, že jsem nabídku vnuka nepřijala,“ vypráví Vlasta.

Jedná se o případ, který je pro současnost přímo typický. S tím, jak populace stárne, se čím dál více ukazuje, že mnoho lidí vyššího věku žije v podmínkách, které jsou pro lidi trpící různými zdravotními obtížemi nevyhovující.

„S přibývajícím věkem dochází ke zhoršování zdravotního stavu. Jeho změny mohou nastat ze dne na den, což s sebou nese potřebu v krátké době přeorganizovat celou domácnosti,“ uvedla Eva Grollová ze společnosti Diakonie, která se problematikou bydlení seniorů zabývala. „V průzkumu jsme si ověřili, že většina bytů, které obývají senioři ve věku nad šedesát pět let, neposkytuje dostatek bezpečí při zhoršených smyslových nebo pohybových schopnostech svých obyvatelů,“ vysvětlila.

„Většina lidí se na stáří dostatečně nepřipravuje a ukázkou je právě problematika bydlení,“ říká Tereza Žílová z Geriatrického institutu při společnosti Život 90. „Bylo zjišťováno, zda se lidé v souvislosti s odchodem do důchodu přestěhovali v zájmu snížení nákladů na bydlení do jiného bytu. Levnějšího nebo menšího nebo k dětem a podobně. Z celkového počtu toto učinilo pouze patnáct procent respondentů,“ dodala.

Z průzkumu vyplynulo, že pětina z nich se přestěhovala k dětem nebo jiným příbuzným, čtyři pětiny do bytu levnějšího či menšího. Většinou šlo o lidi žijící bez partnera a o obyvatele větších měst, což je logické, protože v nich bývá nabídka možností bydlení vyšší než na venkově. Velmi často se jednalo o byty nájemní o rozloze jedna plus jedna nebo dva plus kuchyňský kout. Více než devadesát procent seniorů, kteří se k přestěhování  ve vyšším věku odhodlalo, uvádělo, že to bylo dobré rozhodnutí, že jsou spokojeni.

Jenže udělat takové rozhodnutí je velmi obtížné. Když člověk žije desítky let v jednom bytě, má k němu vztah, vzpomínky. Má v něm i hodně věcí, které by se mu do bytu menšího třeba nevešly a on se s nimi nechce loučit.

„Dcera mi už dávno říkala, že se mám přestěhovat do menšího, ale já si to nedovedu představit. Ani bych na to neměla sílu. Vím, že by mi mladí pomohli, ale já v tomto bytě vychovala děti, dělali jsme tady večírky pro přátele, vždy jsme byli taková ta otevřená domácnost, kde se scházelo hodně lidí. Mám tady z těch dob spoustu věcí, fotek, obrazů od přátel. Kam bych to všechno v malém bytě dala?“ říká devětasedmdesátiletá Lída, která žije ve třípokojovém bytě v centru Prahy. Sice je v jejím vlastnictví, ale za jeho vytápění a příspěvky do fondu oprav v domě, dává vysoké částky. „Ten byt je můj život, nemůžu teď přece většinu věcí z něj vyhodit a jít do nějaké garsonky. To tady raději umřu,“ tvrdí Lída, která má čím dál větší problém vyjít do svého bytu po schodech. Přesto jeho prodej nebo pronájem a stěhování se do menšího odmítá. Čím dál méně chodí ven, a přestože si to nechce připustit, ví, že takto žít do budoucna nebude možné.

Vzpomínky, silné citové vazby k danému místu a spousta věcí, které se za život nahromadily. To jsou nejčastější důvody, proč se lidé vyššího věku stěhování obávají.

„Žít v prostředí, které je nám důvěrně známé, kde máme přátele a příbuzné, je důležitou hodnotou, která tvoří kvalitu života nejen ve stáří. V pobytových zařízeních sociálních služeb se ocitají lidé, jejichž zdravotní stav ještě nevyžaduje stálou péči. Dostali se tam jen proto, že jejich domov se pro ně stal klecí, odkud nemohli vycházet, neměli přístup k hygienickému zázemí, hrozilo jim nebezpečí pádu nebo chyběla možnost dovolat se pomoci v případě potřeby,“ uvedla Eva Grollová.

Jedná se o velký problém, který nemá jen stránku praktickou, ale i psychickou. Udělat tak radikální krok jako je stěhování, je často obtížné i pro lidi mladší či středního věku. Pro seniory jde často o neřešitelnou situaci. Ovšem je dobré vědět, že ti, kteří ji vyřešit dokázali včas, jsou zpravidla spokojenější než ti, kteří před budoucností strkali hlavu do písku.

Hodnocení:
(4.9 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jaroslav Charvát
Pí Hofmanová, ano! Je to složité, jsou s tím psychické problémy, ale čím později tím hůře. Nestěhovat z jednoho koutu republiky do druhého, do menšího bytu, bez schodů, nebo s výtahem, třeba s výhledem, doporučuji samostatnou ložnici, abych tam mohl ležet až onemocním ( i dlouhodobě), omezit i koníčky a najít si "nový" smysl života. Vše prosím zavčas. Nečekat až nás k tomu děti nebo nemoc nebo smrt druhého donutí, to je vše pozdě. Nastěhovat se daleko, jen tak abych potkával dál své známé, měl svoji hospůdku, svoji kadeřnici, na kterou jsem zvyklá, nebo i lékaře, atd. hlavně abych ten nový byt zvládl finančně i fyzicky.
Eva Mužíková
Z vesnice do města, z bytu 84m2 do bytu 34m2, žádný problém... Vše jsem zvládla a jsem moc spokojená.
Marie Doušová
Vůbec si nedovedu představit přestěhovat se do bytu na sídliště. Od dětství bydlím v malém rodinném domku a bydlet v panelovém domě ,bych asi těžko snášela. Zahrádka ,dvorek a posezení u domku je to nejhezčí co mě v létě nabíjí do dalšího života. Nevím jak to bude do budoucna ,ale nějak se mi to zatím nechce řešit . Věřím , že dožiji v domku .
Jana Šenbergerová
Nikdy jsem neměla ráda ani přesuny nábytku z místa na místo, kromě doby, kdy se hledalo to ideální a nejfunkčnější. Kdyby došlo na nejhorší, měla bych s tím zpočátku problém, ale rychle bych si zvykla. Dokážu být doma všude, kde mám postel, židli a stůl.
Zdenka Soukupová
Časem mě to stěhování asi taky čeká. Rozumem jsem s tím smířená, ale pocity? Už teď všelijaké. Dodávám si síly a odvahy do toho kroku už teď.
Marie Faldynová
Stěhovali jsme se jako rodina čtyřikrát, pomáhala jsem stěhovat kamarádku, která ovdověla, není to jednoduché, ale za pomoci druhých se to dá zvládnout.
Jana Hošková
Za svůj život jsem se také stěhovala několikrát. Pokud byl člověk mladý, nebyl to problém - já jsem ještě naštěstí typ, co na věcech nelpí. Bez milosti vyhazuju nepotřebné (a pak dodatečně zjistím, že to potřebné přeci jen bylo...). To konečné rozhodnutí - stěhování do menšího v pozdním věku, musí přijít opravdu včas. Dovedu si teď v živých barvách představit, co by to znamenalo - hlavně tedy to vlastní stěhování a "znovubudování". Síly ubývají. Taky mi stačilo, když jsem před několika lety zorganizovala přestavbu bytu a kromě jiného jsem tajně, aby to rodina nevěděla, zlikvidovala staré zrcadlo na zdi v předsíni. Nejenomže z toho bylo pozdvižení a já se stala nepřítelem, ale ještě minimálně dva roky potom jsme se všichni (včetně mě) vždycky chodili automaticky podívat do zrcadla, tedy tam, kde původně viselo a čuměli do prázdné zdi (co s námi udělala síla zvyku). :-))
Soňa Prachfeldová
Je dobré sebrat odvahu a včas se stěhovat do menšího, přijatelného obydli, když to nejde jinak vyřešit. Zamlada mi to nedělalo potíže, teď ale bych trpce postrádala místa, kde žijí 50 let, doufám, že i dožiji.
Margita Melegova
Stacilo jen sebrat odvahu a uvedomit si, ze na ty dve patra a obrovskou zahradu bych musela platit uklizecku a zahradnika, to nemluvim o nakladech na udrzbu domu a bylo rozhodnute, nelituji.
Alena Tollarová
Umím si představit, že bych se přestěhovala někam jinam. Ale nemám důvod, proč bych to dělala a doufám, že mě to ani nečeká.
Lenka Kočandrlová
Vždycky si představte,co asi udělají po vaší smrti dědicové s vašimi (milovanými,opečovávanými,historickými atd.) věcmi: Bez milosti vyhodí do kontejnerů,kolikrát i cennější předměty,protože už k tomu nemají žádný vztah.Snad jen zpeněží,co se dá,ale jinak....Nedělám si iluze,že to takhle dopadne jednou i u nás,co jsem nasbírala : pro mne sbírky,pro někoho blbosti,většinou bezcenné,nebo to ani nestojí zato,se to někde snažit prodat...Takže klidně měňte byty,domy,včas se zbavte/prodejte vše,o čem můžete tušit,že to stejně přijde do popelnic! Aspoň o tom rozhodnete vy sami,a třeba přijdete i k nějakým penězům,které ještě užijete pro sebe.
Karel Boháček
Myslím si, že stěhování je až krajní řešení. Vždy se většinou najde vnouče, nebo menší stavební úpravou jako pronájem a mohu bydlet dál.
ivana kosťunová
Patřím k lidem, kteří jsou snadno přesaditelní, a jedno stěhování mě zrovna čeká. Nebojím se toho, určitě se vyskytnou problémy, ale každý problém se dá vyřešit. Vzpomínky (fotky, předměty, videa) si vezeme s sebou, a na nové bydliště - životní změnu- už se docela těším :))
Dana Puchalská
Chce to odvahu a nebát se a jít. Přítelkyně po 60 letech života v jednom domě zabalila vše co potřebovala a šla do menšího. Ano dcery ji pomohly. Každá z nich měla svoje bydlení a pro obě opravdu nebyl problém se za ní jet podívat. Ikdyž jedna bydlí 50 km daleko a jedna je ještě v práci. Je pravda, že hledala pohodlné bydlení asi půl roku, ale našla.
Hana Rypáčková
Asi nejhorší pro mne by bylo ztratit sousedy, známé a přátele. Získat pomoc části rodiny. Do malého bytu , kde je platba podobná , nemá cenu jít.. Kvůli dostupnosti služeb a výtahu bych do toho šla.
Růžena Kuželková
oprava - přendala
Růžena Kuželková
Stěhování mi nikdy nedělalo problém,jsem asi po své mamince,která,když se nestěhovali,tak alespoň pčřendala místo gauče skříně,což s nelibou nesl otec.protože byl zvyklý,že otevře skříň a poslepu vyndá košili.Přestěhovala jsem se při odchodu do důchodu blíže k synům,ale vzhledem k tomu,že to bylo 100km od mého rodného města,tak zpočátku jsem 1x za měsíc musela sjet zpět,stýskalo se mi,ale dnes už je to paráda.Doporučuji všem pokud se stěhovat,tak ještě v "mladším"věku,čím déle otálejí,tím hůře to snášejí - můj pohled na věc.
Danka Rotyková
Stěhovala jsem se několikrát. Dokonce jednou jsem se se synem musela na 3 měsíce vystěhovat ze 4 pokojového bytu kvůli jeho kompletní rekonstrukci. 3 měsíce jsem po víkendech balila do krabic a přemýšlela, zda to v životě potřebuji nebo ne. A to jako roční vdova. Sentiment jsem musela potlačit. Šlo to, neměla jsem čas upřednostňovat své city. Chtěla jsem pomoci synovi, který mi byl velkou oporou. Museli jsme velkou část vybavení bytu darovat, což mi moje maminka nedokáže dodnes odpustit. Je to ale o tom, z jakého úhlu se na to díváme a v jakém věku. Letos mě snad čeká ještě jedno stěhování, jen o kousek dál. Těším se, ale vím, že to zpočátku bude trochu těžké.
Zuzana Pivcová
Stěhovala jsem se v životě několikrát, ale vždy mi někdo pomohl. Včetně pracoviště. Ve svém posledním bytě jsem od ledna 1993. Hrůzná představa, že bych měla jít jinam. Dlouho jsem si neuměla ani úsporně sbalit kufr, natož věci z celé domácnosti. :-D
Mirek Hahn
Mám-li si to představit...., tak by mě na jednom místě nedržel sentiment. Na druhé straně, ta operace stěhování, je opravdu pekelná představa. Všechno vyndat, zabalit, rozmontovat nábytek ( kdoví, jestli by šel ještě někdy smontovat ), opatrně vynosit, naložit.... Eh, kde jsou ty časy, kdy jsem nic neměl a přestěhoval se komplet za dva dny s krosnou na zádech :-)