Svou pravou identitu najdeme někdy až ve zralém věku
Ilustrační foto :pixabay. com

Svou pravou identitu najdeme někdy až ve zralém věku

18. 1. 2020

Ujasňovat si, jací jsme, co se nám líbí, co je pro nás důležité a naopak, to není jen záležitost pro tenagery, hledající teprve svou životní cestu a zařazení ve společnosti.

Jsme ve svém věku, chtělo by se mi říct, už pěkně okopáni životem. Jak šly roky, byli jsme čím dál víc přetvářeni ze své původní podoby různými povinnostmi a takzvanými životními rolemi. A v nich, i když nás uspokojují, najednou ztratíme svůj vlastní pohled na sebe. Mnohdy se o něj snad už ani nepokoušíme. Přijali jsme roli životních partnerů, rodičů, prarodičů, zaměstnanců, S tímto světem je spojeno pro nás většinou vše, v něm se pohybujeme více či méně úspěšně a tak trochu automaticky.

A možná, že právě v současnosti, v našem dnešním věku, kdy se mnozí členové rodiny už vydali svou vlastní cestou, nás napadne: Co vlastně zbylo z té někdejší holky, z kluka, z mého vlastního já? Kde zůstaly naše sny a touhy, kolik jsme jich proměnili ve skutečnost? A co z nich bychom dokázali uskutečnit i dnes? Co se mi líbí, čeho si sám, sama za sebe užívám?

Pokud jsme měli štěstí, mohli jsme alespoň některé ze svých tužeb prožít ve své práci či v soukromém životě. Většinou však ne, naše záliba v malování, hře na klavír nebo tanci, sběratelství, sportu, kutilství, ustoupila do pozadí, protože nás život směroval jinam.

V současnosti to často dojde až tak daleko, že lidé už dokonce ani nevědí, co by je zajímalo, co by podnikali, kdyby k tomu měli podmínky. Nevědí ani, co je před lety bavilo. Nedokážou navázat na své zájmy, které se utopily v mlze. Někde v hlubokém nitru to Něco v nás zůstalo, ale nedokážeme se toho často ani dotknout, natož to znovu oživit.

A co když právě teď nastal čas vrátit se a hledat? Ale jak, jak objevit něco dávno zapomenuté a navázat na to?
Zkuste si položit několik nejzákladnějších otázek, v nichž budete myslet také jednou na sebe, nejen na své nejbližší.
Na čem mi opravdu záleží? Co je pro mě důležité? Čeho si cením? Žiji podle svých hodnot a priorit? Co mě dokáže nadchnout a probudit z letargie? Co bych chtěl/-a dělat, a budu litovat toho, když to neudělám? Co by se mi líbilo z toho, co nebylo součástí mého života? Co u mě vzbuzuje pocit dobra a naplnění?

Přemýšlejte o všech věcech, které vám činí potěšení. Byť to byly maličkosti. A ty jednotlivé maličkosti pozvolna vkládejte do svého života. Nepokoušejte se být perfekcionisty. Jak řekl francouzský filozof Voltaire: Nedopusťte, aby se dokonalé stalo nepřítelem dobrého. To znamená, že i pouhé "dobré" stojí za to a byla by škoda ho v honbě za dokonalostí zavrhnout. Pokud třeba rádi cestujete, ale nemůžete jet příliš daleko, nerezignujte na cestování jako takové, nýbrž si stanovte nějaký blízký cíl. Když nedokážete jet na koni, ale máte koně rádi, choďte se na ně dívat do hřebčince. Vždy máme k dispozici alespoň části toho, co milujeme, a ty si můžeme nárokovat a obohatit jimi svůj život. Když si vyhotovíte dva seznamy - jeden z věcí, které děláte každodenně, a druhý z věcí, které byste dělat chtěli -. porovnejte je a postupně trochu upravte ve svůj prospěch.

Chci říci, že jestliže žijeme ve svém nejpravdivějším já, žijeme bohatý a dobrý život. Pokud jsme však zapleteni do sítí vztahů, pocitů a povinností, které nám nejsou příliš vlastní, je dobré zkusit tu pavučinu rozmotat a spojit se s tím, co je v nás nejlepšího a co může dát našemu životu i dnes radost a smysl.

Jaké aktivity vás baví, čeho jste se kvůli jiným povinnostem třeba na dlouhé roky vzdali a rádi byste se k tomu alespoň trochu vrátili? Jakou byste ještě rádi dostali osobní šanci? Dokážete myslet také na sebe bez pocitu, že je to sobecké?

Hodnocení:
(5.1 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

TÉMATA
DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Ženatová
Zuzanko moc děkuji za moudrá slova. Já osobně to mám podobné jako Hana R.
Hana Rypáčková
V životě se mi střídaly chvíle, kdy jsem se víc starala o druhé než o sebe. Ale zase oni se starali o mne. Teď se nemám ( až na malé chvíle) o koho starat a tělo si o starost samo říká. Bylo mi milejší starat se o druhé a své tělo nevnímat .Ale tak to v životě chodí. Ubírám ze svých aktivit každým rokem.
Jaroslava Handlová
To jsou moudrá slova, budu se jimi řídit znova. Šancí jsem již uchopila za pačesy dost, ráda přijmu další jen tak pro radost.
Anna Potůčková
Moc hezký článek. V mládí jsem měla spoustu snů. ten nejdůležitější se však nenaplnil. Byla jim má největší životní láska, která mně stála mnoho slz. No ale dnes si říkám, že to tak mělo být. Ta láska vloni zemřela, takže bych byla už vdova. Myslet na sebe také dokáži, ale vždy ráda pomůžu i svým dětem a vnoučatům. Jinak nechávám věcem volný průběh - na co mám dopřeji si, na co ne mít nemusím.
Naděžda Špásová
Zuzko, napsala jsi to moc hezky. Myslet i na sebe jsem se naučila už před lety. Co se týče zálib, některé mě opustily, pár jich zůstalo. A sny? Ty už si nepěstuji. Beru to, co přijde a na co stačí moje kapsa. O ideály jsem přišla v průběhu pracovních let. Sumasumárum jsem celkem spokojená. Ale pár přání ještě zbylo, to největší je, abychom byli zdraví. :-)
Eva Mužíková
Při čtení článku jsem si v duchu říkala, tak tohle se paní Hofmanové opravdu povedlo. Jen mi v něm " scházely" odkazy na to, co říkali někteří lidé, jak je v jejích článcích obvyklé. Když jsem dole objevila jméno pravé autorky Zuzky, byla jsem opravdu překvapená a zároveň potěšená. Že umíš psát krásné básně, že ať se vyjádříš k čemukoliv je to vždy smysluplnné, že máš hodně zkušeností ze své náročné práce a osobního života to za ta léta, co Tě znám už vím. Ale tenhle článek, to je podle mne oblast ve které Tě já neznám a upřímně, " posadila jsem se před Tebou opět na prdel". A jasně, v mnohém jsem se v něm poznala. Díky Zuzko, jen tak dál. Bertice
Stáňa Junková
Úžasný článek, mluví mi přímo z duše. Právě o tom, co rozebírá autorka, aktuálně hodně přemýšlím. Potěší, že v tom nejsem sama.
Soňa Prachfeldová
Všechny sny se mi určitě nesplnily. Nenaplnila se moje velká dívčí láska, můj sen byl stát se zpěvačkou, ale hudebka a hraní na housle mě nebavilo. Celý život mě provázela normální práce, rodina, běžné starosti, ale i při nich jsem měla své koníčky, které mám dodnes. Čtení, zahradničení, sport se psy, plavání, tanec . Dnes v důchodu mám konečně volneji, mohu svoji milou turistiku, jízdu na kole, autem zajet kam chci, zejména na Šumavu, věnovat se tomu co mám ráda volněji beze spěchu. Škoda, že moje kamarádky už na tom vetsinou takhle nejsou. Myslím, že synové jsou docela hrdí na svoji mámu, která jim do ničeho nemluví a oni zase respektují ji. Hodně uz je pro něj nedosažitelné, ale jsem velmi šťastná s tím co mám a mohu.
Jarmila Komberec Jakubcová
Článek považuji za jeden z těch nejlepších, které jsem četla. Dík Zuzko
Mirek Hahn
Nějak se mi to v životě poměrně vyváženě poskládalo... Nedosáhl jsem vždycky na to co jsem chtěl, asi abych si nezkazil charakter. Ale často se mi podařilo věnovat tomu, co jsem si přál.... Tak nějak akorát :-) Aktuálně mám spíš skromná osobní přání a daří se mi je splňovat.
Vladislava Dejmková
Zuzko, moc hezky jsi to vyjádřila to, co já sama někde hluboko pociťuji. Opatrně a po kousíčcích nalézám teprve teď svou pravou identitu.
Lenka Kočandrlová
Od té doby,co jsem v důchodu,už se nenechám do ničeho nutit.Dělám hlavně to,co mne baví,zajímá,těší. Odmítám se stresovat nepříjemnými zážitky, nenechám se vmanévrovat někam,kam se mi nechce.Je to obrovská úleva,nemít např. zapnutý mobil,nemuset jet za každého počasí do práce, zaobírat se neustále problémy s penězi....Už několik let si jdu kdykoliv do lesa,pracuji si na zahradě,čtu si celý den,jedu si na inlajnech či na koloběžce....Doufám,že mi to bude ještě dlouho dopřáno.
Danka Rotyková
Zuzko, moc zajímavý článek, jako bych chvílemi četla o sobě. Vím, že jsem hodně dlouho žila život podle potřeb ostatních, nakonec se to ode mne očekávalo, protože jsem byla až moc spolehlivá a zodpovědná. Ta role mi sice vyčerpávala, ale ostatní byli spokojení a vše bylo zajištěno. Až když jsem v 53 ovdověla, zjistila jsem, že jsem vůbec nežila svůj život. Navíc jsem byla tak zmatená, že jsem potřebovala nějakou radost. Zpočátku to byla poezie, časem jsem si více užívala přírody, ... až jsem se dočkala důchodu. Teď už si můžu rozložit malování, modelování nebo třeba zabratcelý stůl a skládat puzzle (jako třeba tento týden). Teď skutečně žiju po svém. Přeji to všem ženám, muži to umí tak nějak od mládí.
Věra Ježková
Zuzko, děkuji za moudré a milé zamyšlení. Mám dojem, že mé vlastní já zůstalo celé, spíš se časem obohatilo. Nikdy mi nepatřil svět, neměla jsem žádné smělé plány a velká očekávání. Jako mladá jsem se o sobě napřemýšlela dost, když jsem se učila žít. Proto ve stáří o sobě moc nepřemýšlím a žiju na základě zkušeností a, snad by se dalo říct, intuitivně. Pokud můžu, jsem s lidmi, které mám ráda, a dělám, co mě baví. K tomu patří i íčkové aktivity. Na tvoji poslední otázku odpovídám: už ano. :-)
Jitka Caklová
K poslednímu odstavci, moje aktivity jsou obecně známé. Celý produktivní život jsem byla v plném zápřahu, tak své aktivity jsem začala rozvíjet až v důchodu. Mám samostatné děti, takže si mohu dovolit být zdravě sobecká a v žádném případě tuto sobeckost nezaměňuji za bezohlednost ♥♥♥
Hana Nováková
Ano Zuzko, souhlas s napsaným, jen nerada už to píšu, ale záleží hodně na zdraví. Potěšení byl sport, cestování pěšmo, práce na zahradě - zůstalo mi jen občas koloběžka, někam dojdu, ale ne moc daleko, nestačí mi dech a na zahradě dělám podle toho, jak mi je. Tak zkouším tvořit něco duševně. Udělám práce spojené s dvojčlennou domácností, někdy i to je pro mě zátěž.e jíst se musí, vyprat též a něco poklidit. Teď se chystám dělat chůvu, starostka má druhého caparta a tak jsem nabídla, že budu vozit. Doufám, že budu mít zase pohyb a potěším se s malým. Uvidíme, jak to dám....
Jitka Caklová
Zuzko, pro mě další úžasný článek od Tebe. Plně souhlasím se vším, stejně jako Jana v 11:03. Jak píšeš v druhém odstavci, víc než bylo zdrávo okopaná životem, jsem začala hledat svoji identitu, záhy po prvních nesmělých krůčcích na tomto portálu. Povedlo se a to hlavně díky poznání sama sebe. A jen tak mimochodem, včerejší vystoupení Mariána Jelínka v pořadu Všechnopárty bylo naprosto dokonalé.
Marie Doušová
Zuzko, ani nemohu věřit , že si tuto otázku kladu už hodně dlouho a neumím se rozhodnout být aspoň trochu sobecká .Stále dělám to, co potřebují moje děti ,vnoučata , jejich pes a nemocná kamárádka. Mám pocit , že žiji jejich život a na své touhy nemám vůbec čas.Večer mě potěší čtení hezké knihy a to mi dodává další sílu do dalšího dne. Moc pěkně napsané. Dík.***********
Dana Puchalská
Zuzano moc pěkná úvaha. Léta jsem bohužel musela, teď už mi to nehrozí. A jen a jen můžu. A je to fajn pocit.
ivana kosťunová
Obávám se, že už to nedokážu, vždycky se ohlížím na rodinu, přátele, zda to, co dělám, je nějakým způsobem nepoškodí. A předpokládám, že oni dělají to samé, takže rovnováha je nastolena. Ale jestli je to tak správně, opravdu nevím. Děkuji za námět k zamyšlení. Skvělý článek.
Jana Šenbergerová
Zuzko, plně souhlasím se vším, cos napsala. Ale hlavně se tím od chvíle, co jsem v důchodu, řídím. Často i na úkor "povinností". Když dnes řeknu, že něco musím, už to bývá většinou proto, že chci. Např. "Počkej, musím dočíst kapitolu, nebo musím dodělat tu barvu, nebo celý obrázek, musím si to vyfotit, musím ven" atd. Vřele doporučuji všem, kteří si pořád myslí, že si ostatní bez nich neporadí. Poradí, jednou určitě budou muset. :-)