stately-home-1566436-340.jpg
Autor fotky: pixabay.com
zpět

Ty jsi můj nový život, lásko

 

Je konec léta, pozdní odpoledne, sedím u klavíru v našem velkém, krásném bytě s malou teráskou. Hraji si jen tak pro radost, občas si i k tomu zazpívám, je to pro mě velký relax. Kousek ode mne si naše dcera Aninka hraje na maminku s panenkou a kočárkem, které dostala nedávno k svátku. Jsou jí čtyři roky Má nádherné světlé vlásky samý prstýnek už od narození. Chodí do školky, je na svůj věk bystrá, někdy zpíváme spolu písničky z dětských pohádek a ona k tomu ještě i tancuje. Její krásný čistý hlásek mně vždy dostane a navíc, pamatuje si skoro všechny texty. Asi ji přihlásím do pěveckého kroužku a tak bude rozvíjet svůj talent. Krásná pozdně odpolední pohodička. Musím se ale zvednout a přichystat večeři. Aninko, volám, umýt ruce a ke stolu. Aninka se posadila a večeřela. Mami, bude ještě i pohádka? Jistě, jako každý den. V tom zarachotí klíče v zámku. Aninka vystartuje od stolu a utíká přivítat tatínka. Kouknu na hodiny, no dnes přišel dost brzy, což bývá neobvyklé. Moc se mají s Aninkou rádi. Skočila mu kolem krku a dala několik pusinek. Manžel Karel je v tu chvíli nesmírně šťastný a je to na něm hodně vidět.

Karel je vědec ve výzkumném ústavu a chodí domů až kolem osmé večer. Vydělává hodně peněz, za to se ale moc nevidíme a naše Aninka ho moc neužije, i když v sobotu a v neděli se jí snaží věnovat. Tak Aninko, honem dojíst večeři, praví. Aninka utíká a zasedá zpět ke stolu. Je na ní vidět, jak jí radostí září očička, že tatínek přišel domů brzy. Mami, co když mi tatínek přečte pohádku místo tebe? Ale jistě, když bude chtít, proč ne. Děkuji. Vidím na ní, jak si ho chce užít, protože tak brzy se vrací dvakrát nebo třikrát do měsíce. Jinak přichází a Aninka už spí. Tati, přečteš mi pohádku? Maminka říkala, že nevadí, když mi ji přečteš ty? To víš, že ano. Karel přišel do kuchyně, políbil mne a pustil se do večeře. Dneska se ti jídlo mimořádně povedlo. Dík za pochvalu, říkám a mrknu na něj očkem. Jsme spolu sedm let. Nevím, čím mně tolik imponoval, že jsem se za něj provdala. Nemůžu říci, že jsme byli do sebe bláznivě zamilovaní, spíš tak nějak to byl sňatek z rozumu. Mně bylo 32 a Karlovi něco málo přes čtyřicet. O své práci se doma nijak nebavil, já jí nerozuměla a tak jsem se ani nevyptávala. Já jsem pracovala jako odborný asistent na Filosofické fakultě v Praze. Moje práce mne bavila a i kolektiv byl dobrý. O víkendech jsem s rodinou jezdila na výlety, koupat se, sbírat houby, jezdit na kole a v zimě na lyže. Můj manžel měl stále touhu se přestěhovat někam do zahraničí, než půjde Aninka do školy, kde bychom se měli ještě lépe než zde. Mně se ale z naší vlasti nikam nechtělo, zvláště pak v této době. Cítila jsem, že pořád u nás je relativní bezpečí oproti jiným západním zemím. Měla jsem zde dobrou práci, Aninka dost kamarádů. I já jsem zde měla dobré přátele.

Je ráno, Karel již odešel do práce a já musím vypravit sebe a Aninku. Tu dám cestou do školky, přednáším až od devíti hodin a to je ještě dost času, abych si cestou prohlédla nějaké obchůdky. Potřebuji nějaké oblečení na podzim a na nákup, už je právě čas. V práci si mne zavolal děkan, kde mi oznámil, že pojedu na týdenní stáž do Anglie, ještě se dvěma kolegy. Byla jsem ráda. Jen si musím zajistit všechny povinnosti ohledně Aninky. Volám Karla, zda se o ni v týdnu postará. Dobrá, vezmu si práci domů a potřebné zajistím. Odletěla jsem, již jsem byla několikrát mimo domov a na Karla byl v tomto ohledu spoleh, nemusela jsem tedy mít obavu, že by se mohlo cokoli přihodit. Ani ve snu mně nenapadlo, že když se vrátím, se mi obrátí nejen život naruby, ale že prakticky nebudu žít, jen dlouhou dobu přežívat....

Týden v Anglii utekl jako voda. Občas jsem zavolala domů, nebo Karel s Aninkou mně. V neděli jsem se vracela domů, chtěla jsem, aby oba pro mě přijeli na letiště. Avšak od pátku jsem se Karlovi nemohla dovolat. Mobil byl nedostupný. Po příletu jsem si vzala taxi a odjela domů. V Anglii jsem pro každého nakoupila nějaké dárky a těšila se, že si uděláme pohodičku a budeme po týdnu všichni spolu. Odmykám dveře našeho bytu, a jako kdyby mně něco říkalo: nechoď tam, nečeká tě nic dobrého. Byl to zvláštní pocit, když jdete do svého domova, kde je vaše útočiště, je tu bezpečí, láska a pohoda a hlavně dcera a manžel. Doma nikdo nebyl, což bylo na neděli dosti nezvyklé, zvláště, když věděli, že přiletím. Šla jsem do sprchy, pak vybalila věci a dárky. Hned jsem dala prát některé oblečení a ostatní jsem odnesla do šatny. V tu chvíli, jak jsem otevřela dveře šatny, mně polilo horko. Všechno Karlovo a Aninčino ošacení bylo pryč. Začala jsem zmatkovat a běhat po bytě jako smyslů zbavená. Otevřela jsem trezor, nebyly tam ani peníze a ani cestovní pasy žádného z nich. Přeci by mi Karel řekl, že chce jet s Aninkou někam na dovolenou, ale proč by nevzali mně? Řada otázek, ale odpovědi scházely.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Karlův mobil byl stále nedostupný. Zavolala jsem jednomu kamarádovi, který pracuje u policie, a vše jsem mu vylíčila. Počkáme do zítra a ty dopoledne přijdeš za mnou do práce a uděláš oznámení o pohřešování osob. Celou noc jsem nespala. Pane Bože, co se mohlo stát, kde jsou, pomyslela jsem i na nejhorší, ale z toho se mi udělalo tak zle, že jsem vstala a musela si dát jednoho panáka vodky. Po probdělé noci jsem vypadala strašně, ale nijak mi to ani nevadilo. Do práce jsem zavolala, co se stalo a že nevím, kdy dorazím, protože musím na policii. Na policii začaly všechny procedury prověřování směrem k letišti, kde brzy zjistili, že Karel s Aninkou již v pátek odcestovali do jedné jihoamerické země. Mezi tím, co policie pátrala, jsem zase já zjistila, že na našem společném účtu chybí značná částka peněz. Seděla jsem u svého kamaráda na policii a nebyla jsem vůbec schopná přemýšlet. Policie přes zastupitelský úřad zjistila, že Karel s Aninkou jsou ubytování v hotelu Ambasador. Sehnala jsem letenku a ještě v noci jsem se vydala na cestu na druhý konec zeměkoule. Když jsme přistáli, byla jsem velmi šťastná, že jsem jen kousek od mých blízkých a dozvím se, kde se tu vzali a proč mi nic neřekli, ani nenechali vzkaz. Mýlila jsem se však. Z letiště jsem odjela taxíkem do hotelu, kde mi recepce sdělila, že oba již včera ráno odcestovali neznámo kam. Byla jsem jen kousek od zhroucení. Odjela jsem na zastupitelský úřad, abych požádala o pomoc. Ti mi zjistili, že odletěli do Jihoafrické republiky. Mezi tím mi volal můj kamarád Petr z policie, že výzkumný ústav podal trestní oznámení na Karla, že odcizil patent, na kterém spolu s dalšími pracoval šest let, byl před dokončením a jeho hodnota byla v řádech stovek milionů korun. Tak to už pro mě byl definitivní konec. Vzal dceru a utekl s ní neznámo kam a domů jistě nepřiletí, , co mu hrozí. Bude chtít uskutečnit svůj sen, zůstat v zahraničí, prodat patent a žít lepším životem. Jen aby mně vrátil alespoň Aninku, čert vem peníze, ty si vydělám. Začalo pátrání v JAR, ale bezvýsledně. Nikdo nevěděl, nebo spíše nechtěl říci, kam odcestovali. Byli jsme v koncích. Zde stopa končí a s ní i můj sen o navrácení milované Aninky zpět do mojí péče....
Vrátila jsem se domů. Vůbec jsem nevěděla, jak budu žít. Přišla jsem o to nejcennější o svoji milovanou dceru. Zatím pořád jsem si nepřipouštěla, že by nebyla naživu, ale vůbec jsem nejen já, ale i ti, kteří po ní pátrali, nevěděli, kde hledat, kde by mohla být. Ihned jsem se vrátila do práce, protože doma bych se asi žalem zbláznila. Práce mi hodně pomohla spolu s mými kolegy se dívat na věci nějak reálně. Ještě během dne jsem zavolala své kamarádce ze studií, zda by ke mně nepřišla. Byly jsme si hodně blízké.

Večer asi kolem sedmé zvoní Alena. Když mně ve dveřích uviděla, nevěřila, co se ze mě stalo za stařenu za těch pár dní a probdělých nocí. Co se stalo, Marto, a kde máš Aninku? Uvařila jsem kávu, nalila vodku a začala vyprávět. Plakala se mnou. Nevěřila. Karla znala dost let, ale že by byl něčeho takového schopen? Nedávalo jí to smysl, zrovna jako mně. Povídaly jsme a povídaly a najednou byly dvě hodiny. Jé, to je hodin, to se mi zítra nebude chtít vstávat, řekla Alena, ani mně ne. Alena odešla a já nemohla usnout. Ráno bylo zase kruté. Dorazila jsem do práce. Jako každé ráno, tak i dnes jsem zkusila prozvonit Karla. Najednou jsem měla štěstí, mobil zvonil. Zvonil dlouze, než ho Karel zvedl. Prosím tě kde, jste, hledám vás už od neděle, říkám do telefonu. Nepátrej po nás, uskutečnil jsem si sen a už se nevrátíme, řekl mi ostře do telefonu Karel. Vrať mi alespoň Aninku, vykřikla jsem, až se kolegové ohlédli. To ne, ta zůstane se mnou, mám ji moc rád. A co já? Je to moje malé dítě, nemůžeš mi ji vzít!! Mobil už ale jen pípal. Zbledla jsem a sesunula jsem se k zemi. Probudila jsem se až v záchrance. V nemocnici jsem si pobyla tři dny a týden doma. Navštívila mne Alena. Marto, ty musíš odsud odjet alespoň na nějaký čas, jinak se zblázníš. Ne, já nechci. Ale takhle to nejde. Moje kamarádka, no víš, ta co si vzala toho lorda z Anglie, pozítří odjíždí zpět. Sháněla tu nějakou kultivovanou, chytrou ženu, aby se starala o jednoho lorda, věkem mezi 40 a padesáti lety, je po mrtvici, špatně chodí, špatně mluví, ale je naděje, že když se s ním bude pracovat, tak se to může dost zlepšit. Nabízí velmi slušné peníze, byt a stravu v hrabství. Nikoho solidního nesehnala. Zkus to, anglicky umíš jak česky, přijdeš do jiného prostředí a tady zatím budou pátrat, kde se dá. No ale co s bytem? Pokud bys souhlasila, moje rodina by se sem nastěhovala, svůj byt pronajmeme. Až se vrátíš tak my půjdeme do svého, nebo jinam a ty zase sem. No to by šlo, stejně tu na mě vše padá, všade vidím Aninku a navíc, jsem zcela na dně svých duševních sil a s penězi to také není valné, co mi Karel vybral trezor i téměř celé konto. Zbylo mi velmi málo tak na letenku a něco do začátku. Druhý den jsem zařídila potřebné ve škole a další den jsem odlétala s kufrem, taškou, mnoha fotkami Aninky a její nejmilejší panenkou směrem snad k lepším zítřkům, do Anglie, kde by mě mohl očekávat lepší život, i když... Bez Aninky už to život nikdy nebude, jen pouhé přežívání. Nevím, zda se to vůbec dá zvládnout, je mi teprve třicet pět a žít takto do konce života, hrozná představa....

Dorazili jsme na londýnské letiště a vydaly se směrem k hrabství, kde mělo být moje nové působiště. Krajina kolem byla velmi působivá, sice rovinatá, jen sem tam nějaký menší kopeček, pár rybníků, pole, smíšené lesy. Hrabství bylo velké, ale udržované, tak, jak jsem taková hrabství vídala ve filmech. Uvítaly nás dospělé děti, syn a dcera, lorda Georga. Jeho, dnes již bývalá žena, se odstěhovala do Londýna a rozvedla se s ním. Nechtěla se o něj starat, když byl tak nemocný, chtěla si ještě užívat života. Děti to srdce neměly a tak se snažily zajistit pomoc, protože i ony měly svůj život a nemohly by se celodenně o otce tarat. Proto požádaly Aleninu kamarádku, která v Anglii byla již léta vdaná za jednoho lorda, který byl kamarádem Georga. Nastal okamžik, kdy po čaji jsem měla být lordovi představena. Řekly mi, že špatně chodí a hůře mluví, chce to trpělivost. Tak mne chtěly připravit na to, že to nebude žádná hezká podívaná. Vstoupila jsem do jeho pracovny, kde trávil celý den, pokud ho někdo nevyvezl ven a to tak často nebylo. Podíval se na mne od svého psacího stolu a řekl: Z takové dálky jste přijela mi pomoci pani Králová? Lorde, bude se to zdát neskutečné, ale ano. Jste ještě mladá, troufáte si na tento úkol? Nikdy se nevzdávám předem a jsem zrovna v situaci, kdy bych moc ráda chtěla někomu pomoci. To je zvláštní. Je lorde, ale to je můj příběh a ten je na dlouhé vyprávění. Ale ten mi budete muset brzy povyprávět, chci o vás vědět skoro všechno, když mi máte vstoupit do života, mluvil se mnou tichým, a dosti nesrozumitelným hlasem, který se bude muset hodně cvičit.
Nebude to se mnou jednoduché. Víte, každý je svůj, když někoho něco trápí, je dobře, když si postěžuje jinému, určitě se mu uleví, to se říká u nás v Čechách, kde je pořád můj domov. Tak to spolu zkusíme, Marto? Zkusíme lorde, skončit se dá vždycky a trochu jsem se pousmála. A tak jsem byla zaměstnána u jednoho, docela pohledného lorda, kterého dosti trápily neduhy, opravdu na tom nebyl moc dobře. Ubytovala jsem se, měla jsem krásný velký pokoj s koupelnou a výhledem do zahrady. Byl zařízen starým historickým nábytkem, dobře udržovaným, hodně obrazů, porcelánu a živých květin. Nádhera. Ukázali mi i park a další části domu. Ani jsem si to nemohla zapamatovat, kde co je. Hlavní bylo, abych věděla, kde je jídelna a pokoje lorda a to mi stačilo. K večeru jsem si sedla do svého pokoje a přemýšlela, co asi dělá moje Aninka. Bylo mi hodně do pláče. Ale na ten nebyl čas, protože večeře se podávala přesně v 18 hodin. Oblékla jsem si bílo modré puntíkové šaty a šla do pracovny lorda, abych ho připravila na večeři. Lorde Georgu, měli bychom si vzájemně říci, jaký bude program dne a jak si přejete veškeré věci zařizovat, abych se nedopustila nějaké trapnosti. Nemějte strach, Marto, vše domluvíme, jen vás prosím, převléknu se a pojedeme do jídelny. Ukázal mi, co si obléká k večeři. Já mu pomohla se obléci a odvezla ho do jídelny. Ještě v ložnici mi řekl: máte velmi jemné ruce, takové citlivé, řekl bych, že snad se mnou i soucítíte. To se nemýlíte. Každým dotekem se ale bojím, abych vás nějak silněji nestiskla a nezpůsobila bolest. Nemusíte se bát, já něco vydržím, jsem snad ještě chlap a snažil se vyloudit úsměv. A vy máte tak dlouhé prsty, ano, to je výhoda, lehce se mi hraje na klavír. Co? Vy hrajete na klavír? Ano a pohlédla jsem na něj udiveně. Zřejmě nevěřil, že z takové země bych mohla umět hrát na klavír, a nebo, že jsem tak mladá? A že jsem uměla dost dobře, to se teprve přesvědčí. Zahrajete mi něco, když budu chtít? Jistě, když si to budete přát. Taky jsem hrál, ale dnes to už nějak nejde. No třeba se ještě vše spraví a lehce jsem ho pohladila po hřbetu ruky. Pohleděl na mne, a v tu chvíli mi zatrnulo, zda to bylo vůbec vhodné. Děkuji vám, tak dlouho už mně nikdo nepohladil. Po večeři mi můžete něco zahrát, nebo jste unavená? Ne, zalhala jsem, i přes to, že jsem se těšila, jak po večeři zalehnu a hned usnu. Byla jsem opravdu unavená z cesty. Odvezla jsem lorda Georga do jídelny. V jídelně již seděly jeho děti ještě s jednou dámou, já a lord. Začalo se nosit na stůl. Jídla bylo až dost, ale mně se do jídla moc nechtělo. Ne, že by nebylo chutné, ale byla jsem hodně vystresovaná a tak na jídlo ani pomyšlení. Mé myšlenky byly pořád někde u Aninky.
Večeřelo se asi hodinu a půl. Lord si poručil pro nás dva kávu, aby ji přinesli nahoru do salonu. Marto, pojedeme a večer si budeme užívat ve víru klavírní hudby. Odjela jsem s ním z jídelny. V patře byl velký salon, krásné bílé křídlo stálo uprostřed. Lorde, kde budete sedět? Ptám se, abych správně zaparkovala vozík. Nedaleko od vás, asi tady, zastavila jsem, zajistila vozík, usedla ke křídlu. Chtěl byste zahrát nějakou konkrétní skladbu? Ani ne, zatím, hrajte podle sebe. Protože na nějaké veselé skladby jsem neměla náladu, zahrála jsem skladu Světla ramp a úvodní melodii z filmu Tenkrát na západě.. Z očí mně stékaly slzy, i lord byl na měkko. Byly to dojemné skladby a já je citově hodně prožívala. Skladby vás, Marto, musely hodně rozrušit, že ano? To ano. Tak zkuste něco trochu veselejšího. Nevím, zda to zvládnu skrz můj velký žal. Díval se na mne těma svýma modrýma očima, jako kdyby musel hned teď vědět vše, co se dosud událo v mém životě. Ale i tak jsem pro něj zahrála pár veselejších skladeb. Byl rád, že jsem mu vyhověla a koutkem oka jsem zahlédla, jak mně pozoruje, no spíš rentgenuje těma svýma očima. Hrála jsem až do deseti hodin. I jeho děti si byly poslechnout. Později mi řekly, že na mně bylo vidět, jak se otci budu věnovat, že s ním soucítím. Už nastal čas, tak jsem uložila lorda Georga do postele a sama šla poprvé spát do nového domova, no domova, jen krásného pokoje. Lord byl zcela nesvůj, když jsem ho převlékala do pyžama. No není to zrovna pohled ke koukání pro tak mladou ženu, že Marto? Ale lorde, jste sice první lord, kterého vidím tak, jak ho Pán Bůh stvořil, ale jistě nejste první chlap, kterého takto vidím. Když je člověk nemocen i tělo není to, co jistě dříve bývalo. Jo, to máte pravdu. Ale co není, může se třeba ještě zlepšit, zítra to cvičením pomalu budeme zkoušet. Lord byl uložen do postele a má směna skončila, tak to stálo v popisu práce, dáli se tomu tak říkat i v Anglii. Copak se mi asi první noc bude zdát? Když si to zapamatuji, až se ráno vzbudím, tak se mi to prý vyplní, říkávala moje babička. Jak se vyspím? Zas bylo mnoho otázek, odpověď žádná. Tak jsem si popřála hlavně klidnou noc, abych se dobře vyspala, protože lord vstává o osmé hodině, takže musím v tu dobu už být k dispozici. Zajisté, ráno jsem si nemohla vzpomenout, co se mi zdálo. Bylo to tak asi lepší. S lordem se budeme rozcvičovat, dle pokynů, které jsem si ještě před spaním přečetla. Nebylo to nic světoborného, ale chtěla jsem být připravená, pak bude snídaně a další program v tuto chvíli je pro mě velkou neznámou. Uvidíme, kam se to vše bude ubírat...

Po dlouhé době jsem se docela slušně vyspala a to bylo zřejmě jen proto, že jsem byla cestou a všemi těmi událostmi docela dost unavená a vyčerpaná. Vstala jsem do krásného dne, dala sprchu, oblékla se do lehkých šatiček ke snídani a v osm hodin jsem zaklepala na dveře, chvíli počkala a vstoupila do ložnice lorda. Byl již vzhůru, jen se trochu převaloval. Nejdu nevhod lorde Georgu? Kdepak, každé ráno se budím dřív a potom se převaluji. Doslova mně očima svlékal, jak se na mně koukal, až jsem si nebyla jistá, zda jsem nezvolila nevhodné šaty. Měly sice větší výstřih, který jen lehce odhaloval má ňadra, ale nebylo to nic nevkusného. Nevkusné a vyzývavé oblečení jsem nikdy nenosila. Vzala jsem ho do sprchy, všade byly pomůcky pro postižené osoby, tak to nebylo tak hrozné. Osprchovala jsem ho, osušila a oblékla ke snídani, jak si ze šatníku vybral. Dneska vám to, Marto, moc sluší. Děkuji za pochvalu. Je pěkný den, tak proč si ho neužít i třeba jen hezkým oblečením, pravila jsem. Jo, to máte pravdu. Tak jedem na snídani. Zase tam bylo jídla, jak pro rotu vojáků. Po snídani jsme odjeli do pracovny. Je čas, abychom si vyjasnili, jaký bude program dne. Lorde, chtěla bych, pokud mohu, aby každý řekl, co by se dalo během dnů dělat. Pak si z toho vyberete a to bude programem dne. To je dobrý nápad. Tak začněte, Marto. Nevynecháme cvičení a to každé dopoledne, v bazénu budeme cvičit odpoledne. Ráda bych, kdyby denní čtení nějakého textu z tisku, čtení prózy nebo poezie se stalo součástí dne. Procvičíme tak řeč. Dopoledne rozcvičím i prsty a zkusíme trochu klavír. Jé, to už mně bolí celý člověk a jeho ústa se rozesmála. Ale kdepak, musíme pomalu a postupně a hlavně vytrvale, jinak by to nemělo ten účinek. Taky si budeme povídat. Dlužím vám svůj příběh a to je na dlouhou dobu. Marto, myslím, že budete pro mě ta správná duše, která mne pochopí, cítí se mnou. Jste milá a tak jsem přesvědčen, že nám spolu bude určitě moc dobře. To jsem ještě netušila, jak se tato věta vyplní do posledního písmene.

Začali jsme cvičit tělo, řeč, prsty, rehabilitovali v bazénu. Nebylo to zrovna jednoduché, ale poctivě jsem pracovala, po cvičení jsem ještě nějakou dobu hladila jeho nohy, prsty u rukou. Bylo na něm vidět, jak je mu to velmi příjemné, přivíral tak krásně oči. Co se mu asi zdálo?To jsem se nikdy nedozvěděla a ani jsem se nikdy neptala. Když jsem s ním rehabilitovala prsty, nespouštěl ze mne oči, protože přeci jen tato rehabilitace byla velmi citlivá a zřejmě na něj působila i trochu eroticky. Vždy mi moje ruce trochu stisknul, nebo se je snažil pohladit. Bylo to velmi příjemné. Jezdila jsem s ním po parku a povídali jsme si. K večeru jsem mu hrávala na klavír. Pozorně poslouchal a nespustil ze mě oči. Cítila jsem, jak mně pozoruje, jak se vžívá do hudby zrovna tak jako já. Bylo mi s ním velmi dobře. Občas jsem si i představovala, jaké by to bylo, kdyby se do mě zamiloval a já zůstala žít tady, ale v duchu jsem se tomu smála, protože chudá holka z Čech a bohatý lord, to je jen v romantickém filmu. Ale přesto, že se mi práce líbila a vztahy mezi námi byly přátelské, moje srdce bylo plno bolesti ze ztráty Aninky. Nemohla jsem zapomenout na své velké trápení. Zvláště, když jsem měla volnou chvilku, což bývalo vždy po obědě, kdy si lord šel odpočinout a já jsem se uchylovala do svého pokoje, mně přepadaly chmury a často jsem i plakala. To lord hned poznal, že mám červené oči a že je to od pláče, což jsem mu moc nechtěla přiznat. Já vím Marto, je to pro vás velký žal, ale i mně to drásá srdce, když vím, že jste zase plakala. Nemohu si pomoci, pláč se dostaví a nemohu ho ani zastavit. Nežiju, jen přežívám, nevím jak dál a nevím, co bude. Tato nejistota je skličující a zároveň i zničující. Žádné nové informace z Prahy nepřicházely. Nedařilo se najít stopu, kam oba zmizeli. Jen jsem se v duchu modlila, aby se Anince nic zlého nestalo. Jednoho dne mi Georg řekl: Marto, je krásné počasí, uděláme si na celé odpoledne piknik na druhém konci parku, kde je krásné jezírko. Vezměte z kuchyně jídlo, pití a pojedeme. Napakovala jsem zásoby a vyrazila na trasu k jezírku. Lord mně musel navigovat. Dorazili jsme na místo asi za půl hodiny a byl to vskutku krásný kout, přímo romantický. Byl zde krásný bílý altán, kam jsem s lordem dorazila, pomohla mu, se do něj usadit. Když jsem ho usazovala, držel se mne a jeho tvář i ústa byly velmi blízko mého obličeje a jednu chvíli se i na pár vteřin dotkly. Nezlobte se, lorde Georgu, nechtěla jsem. Ale Marto, neomlouvejte se, váš dotek mi byl velmi příjemný a teď bych si přál, abychom si začali tykat, pokud proti tomu nebudete nic namítat. Pohlédla jsem na něj a říkám: nejsem proti, lorde, jen zdali to pro mě není až tak velká pocta? Určitě trvám na tykání. Podali jsme si ruce a lehce se políbili na tváře. V tom jeho polibku byla touha a přání, abych zůstala a pomohla mu z té jeho nemoci, ale i cosi, co snad zavánělo důvěrnějším přátelstvím nebo začínající láskou. Georgu, položila jsem svoji ruku na jeho, slibuji ti, že neodletím, dokud mně ty sám nevyhodíš, nebo dokud ti nepomůžu tak, abys sám chodil a dobře mluvil. Tím bych splnila svůj úkol a moje práce by zde skončila. Já nemám už žádný domov, vše jsem ztratila, tak alespoň v mém životě budu někomu užitečná. Poslední slova doprovázely potoky slz. Vzal mou ruku a lehce ji políbil. Marti, začni mi vyprávět svůj příběh. Rozlila jsem víno, připili jsme si a já začala vyprávět. Mnohdy jsem musela vyprávění přerušit, protože přes srdceryvný pláč jsem nemohla ani mluvit. Víš Marti, mám hodně dobrých a vysoce postavených přátel. Naše rodina je rodem stará a vážená. Pokusím se s někým promluvit a nějak ti pomoci. Prosím, pokud budeš moci, tak mi pomoz. Já už nevím kudy kam, moc se mi po mé Anince stýská a věřím, že i jí. Ale kde hledat? Svět je moc veliký pro jednu utrápenou matku, která prostě jen touží po obyčejném pohlazení a sladké pusince od své dcery.... Věřila jsem, že mi Georg pomůže jako nikdo na světě. Bude to ale určitě ještě dlouho trvat, než se dobereme nějakého konce, ale jakého?, dobrého, či…, na to jsem ani nechtěla pomyslet.

Dny, měsíce a roky utíkaly, Georg se za mé pomoci a jeho snahy hodně zlepšoval. Krásně už mluvil, prsty byly zcela rozcvičené. Chodil už jen o berlích. Jeho děti mně vysekly poklonu, že nečekaly, jak se táta zlepší a jakou bude mít náladu, jak pookřeje. Vlila jste mu do žil nový život a za to jsme vám hodně vděčni. Nemusely, královsky mně platily. Byla jsem ráda, že moji práci ocenily ti nejbližší, děti.. I já jsem byla ve skrytu duše se sebou spokojena. Každý den jsme si spolu užívali všech cvičení, prostě celého dne. Moje snaha měla nejen úspěch, ale mezi námi vznikl krásný vztah. Byla to začínající láska. Marti, řekl mi Georg jednou, při večerním hraní, položím ti jednu otázku a prosím tě o stručnou, jasnou odpověď. Miluješ mně? Pohlédla jsem na něj a řekla: ano Georgu, zamilovala jsem se. Potom se tě zeptám, zda by ti nevadilo, když jsi stále ještě vdaná, že budeš se mnou sdílet moji velkou postel, kde budeme jen my dva a naše láska. Přestěhuješ se ke mně do ložnice? Georgu, to přeci k lásce patří a já už vůbec nemyslím na to, že jsem vdaná, to, co mi manžel provedl je neodpustitelné. Jsem vdaná už jen na papíře. A tak jsem opustila svůj pokoj a přestěhovala jsem se do jeho ložnice. On přemohl stud přede mnou, když jsem ho převlékala nebo mu pomáhala při sprchování . První noc po přestěhování jsme ulehli, hladili jsme se a líbali. Georg i já jsme si vzájemně prozkoumávali skrytá zákoutí našich těl a Georg se pomalu začal snažit se mnou milovat. Šeptal mi, jak mně miluje, jak je mu v mé přítomnosti dobře. Protože to ale úplně nebylo ještě ono, snažila jsem se své city držet na uzdě. Nemilovat se s ním byl pro mě trest, neboť jsem po něm hodně toužila, ale bála jsem se, aby on to zvládnul. Kdyby se to moc nepovedlo, mohl by z toho mít trauma a to jsem nechtěla. Jednoho dne mi Georg řekl: Zamiloval jsem se do tebe Marti, každý večer se těším, jak se ke mně přitulíš a ty to moc dobře umíš. K naší lásce přeci patří i milování a my se jen hladíme, líbáme a tak. Proč se se mnou nechceš milovat, vždyť je vidět, že po sobě oba hodně toužíme? Vím, zrovna jako ty, že jsem nemocný, ale nepřipouštím si, že by ti to mělo vadit až tak, že bys měla k milování se mnou nějaký odpor. To Georgu nemyslíš vážně, to v žádném případě. Vždyť tě moc miluji, mám jen obavu, zda to zvládneš, a kdyby ne, aby to pro tebe nebylo trauma. Jestli chceš, zkusíme to a pokud by to ještě nešlo, budeme muset zase víc cvičit. Ale slíbíš mi, že nebudeš smutný, když to nebude to pravé. Určitě, přeci jsme oba dospělí a víme, o co jde. Trochu se mi ulevilo. Po večeři jsme měli ještě hudební hodinku a za každou písničkou jsme se líbali a hladili. Tyto něžnosti nás dosti brzy vyprovodily do ložnice. Pořád jsem ale před sebou měla strach z milování s ním, hlavně, aby to dobře dopadlo. A když po někom moc toužíte, ale víte, že je hodně nemocen, bojíte se, abyste mu neublížili fyzicky, a hlavně ani psychicky, je to pro vás složité. Bylo i pro mě. Moc jsem po Georgovi toužila, jako jsem po nikom v životě tak netoužila, moc jsem se s ním chtěla milovat, ale ta myšlenka, abych mu neublížila, mně neskutečně v mém projevu citů brzdila.S Georgem jsme tedy dohráli na čtyři ruce. Věděli jsme, že už jsme se dostatečně sehráli a že nám to jde výborně. Zamilovali jsme si toto naše každodenní hraní, ale dnes nás lákala víc touha po milování. Nejdřív jsem pomohla Georgovi se svléknout a potom jsem se k němu přivinula. Líbali jsme se, hladili, byl neskutečně citlivý, láskyplný, něžný a bylo na něm vidět, jak je mu se mnou dobře. Já se snažila vymyslet, jak by to nejlépe fungovalo. Pomalu jsme se začali milovat. I když to chtělo ještě delší dobu vylepšovat v rámci zdravotních možností, v tu chvíli to bylo moc krásné, procítěné, z každého pohybu byla z nás cítit síla a touha lásky, kterou jsme se milováním obdarovávali. Nikdy jsem tak procítěné milování s manželem nezažila.
Marti, moc ti děkuji za naše první krásné milování po hodně dlouhé době. Nic krásnějšího jsem za svůj život nezažil. Nevěřil jsem, že se kdy ještě budu moci milovat. Ty jsi ve mně dokázala vzbudit touhu po milování s tebou. Jsi neuvěřitelně citlivá, cítím tvoji touhu a lásku a to mne pohání stále vpřed. I já ti děkuji za vroucí milování, řekla jsem a jak jsem se po milostném aktu uvolnila, tekly mi na bílý krajkový polštář slzy štěstí jako hrachy. Proč pláčeš, lásko? Bylo něco špatně? Ale ne, jsem ráda, že naše první milování bylo tak krásné. Vroucně mně políbil a řekl: doufám, že se takto budeme milovat každý den? No to jistě, pokud to vydržíš. A proč ne? Jistě, Marti, s mladým a zdravým by to bylo daleko lepší. Ale Georgu, časem to bude i u nás tak a i kdyby nebylo, je to pro mě vyvrcholení mé lásky k tobě. Byla jsem ráda, že jsme to spolu zvládli, jen emoce z mé strany jsem musela dost utlumit, aby to přeci jen Georg nějak zvládnul. Nutno dodat, že jsem byla oproti němu zdravá a o dost mladší. Věřím ale, že se to zlepší a naše milování bude ještě krásnější. Georg je pro mě ten nejlepší milenec....

A tak utíkaly naše dny, střídala se roční období, Georg už chodil jen s hůlkou i když si myslím, že berle si měl ještě ponechat. Často jsem viděla, jak měl tvář zkřivenou bolestí. Ale nedal jinak a chtěl jen hůlku. Georg chtěl, abychom začali trénovat jízdu automobilem. To byl ze začátku hodně problém. Georg velmi dobře a rád řídil. Po té mozkové příhodě však měl problém s citlivostí u nohou a to byl malér. I když se vozidlo mohlo nechat předělat na automatiku, nechtěl. Poctivě jsme trénovali v parku. Lepšil se a já mu vždy večer šeptala do ouška, že až se to zase naučí jako dřív, že mně možná i odveze jako nevěstu do kostela a smála jsem se. Proč ti to, Marti, připadá tak směšné? Protože vážený anglický lord, neskutečně bohatý a česká asistentka na vysoké škole, bez věna, jen s bytem? To je přeci hodně směšné na anglické poměry, nemám pravdu, lorde? A usmála jsem se. Mně, Marti, nejde o žádný majetek, toho mám dost a dost. Jde mi jen o tebe. Ty jsi můj nový život, lásko. K této debatě jsme se už nikdy nevraceli. Ale uvidíme, jak to bude později....
Nevěřila jsem, jak vůle a snaha dokážou tělu poručit a nastartovat ho k neuvěřitelným výkonům. Marti, vzbudil mně ráno Georg. Mohla bys pro mě dnes něco udělat? Jistě, jako vždy, jsem tu od toho. Ale už nejsi, jsi přeci moje partnerka, už nejsi můj zaměstnanec. Ale já to tak beru pořád. Tak tě prosím, už to tak neber. K večeru bych vzal auto a jel se projet do našeho místního kostelíka. Nebyl jsem tam od té mé mozkové příhody a cítím, že bych to měl napravit. Obleč si ty modro bílé šaty, co ti tak moc sluší? Jo, to není problém. Kdo bude řídit? No přeci já. Troufáš si? Pohlédla jsem na něj. Jistě. No tak pojedeme. K večeru nebyl takový provoz, tak to snad zvládneme. Vyrazili jsme. Georg jel pomalu a opatrně. Neriskoval. Dorazili jsme ke kostelíku. Ten byl celé dny otevřen i dnes tu nikdo nebyl. Na první lavici ležela obrovská kytice bílých růží. Bylo jich tam padesát, jak jsem později spočítala. Georg mně vzal za ruku a spolu jsme kráčeli středem kostela před oltář. On s hůlkou, já s nádherným pocitem něčeho tajemného. Vzal kytku a podal mi ji. Hleděl na mně a v tom pohledu bylo od něj tolik nevyřčených díků, tolik lásky a touhy, že jsem se začala trochu chvět. Najednou, ani nevím jak, přede mnou klečel, vzal mně za ruku a řekl: Nyní se dozvíš, jak krásně jsem se znovu naučil mluvit. Poslouchej Marti:jsi moje láska, kterou miluji z celého srdce. Vrátila jsi mne do nového života, lásko moje a já tě tímto žádám o ruku, pokud o mě budeš stát. Nedovedu si už bez tebe svůj život představit, jen tě chvíli nevidím nebo neslyším, už se mi po tobě stýská a jsem celý nesvůj. Za ty roky, co se mi věnuješ, jsem si zvyknul na tvoji přítomnost, nemohu bez tebe žít. Pomohla jsi mi fyzicky i duševně, víme o sobě velmi intimní věci a já jsem nesmírně šťasten, že mi Bůh poslal právě tebe. Tato slova řekl tak procítěně, že jsem stála jako socha a nevěřila jsem, protože je k mému velkému údivu pronesl v českém jazyce. Kdo mu to přeložil do češtiny jsem se sice nikdy nedozvěděla, ale bylo to perfektní. V duchu jsem podezírala tu, která mi tuto práci zprostředkovala. Podala jsem mu obě ruce, pomohla mu vstát a řekla. Jsi v mém životě jediný člověk, který pro mě mnoho znamená, krom mého jediného dítěte. K tobě cítím obrovskou touhu a lásku, miluji tě a chci s tebou být. Staň se mým mužem a pojď se mnou životem až do našich posledních dní. Posledních pár slov jsem už vyslovila v potoku slz. Vroucně mne políbil a utíral mi mé slzy štěstí. I jemu se chvěl hlas. Dostala jsem nádherný starožitný prsten, dědil se z generace na generaci a tak byl nesmírně cenný. Ještě chvíli jsme seděli vedle sebe v lavici a modlili se, aby se mi vrátila Aninka a aby se Georg už brzy zcela uzdravil. Nevím, zda Bůh vyslyší moje obě přání Georgu, ale jako nic na světě bych si to přála. Nikdo neví, jak mi je, když mám tak krásnou holčičku, a nevím, kde je, zda je ještě na živu a to už jsem dál nedořekla a moc jsem se rozplakala. Georg mně držel v objetí, líbal, hladil a utěšoval. Vím, že i on cítil, jak moc jsem neťasná, ale v tuto chvíli mi nemohl nijak pomoci i když dělal co mohl, což se později i ukázalo. Byla jsem zasnoubená za hodného, milého muže, kterého moc miluji a doufám, že se vše nějak vyřeší. Odjeli jsme z kostela zpět na hrabství. Zde byla přichystaná slavnostní tabule jen pro nás dva. Stála jsem uprostřed jídelny a nebyla jsem schopna pohybu. Co bych dala za to, kdyby se otevřely dveře a vběhla moje Aninka, pronesla jsem tiše, a v tom jsem se znovu moc rozplakala. Marti, neplakej, nejde to Georgu, nic, co je tak krásné, jako byly naše dnešní zásnuby, si nemohu vychutnat až do konce, protože pořád mám v srdci ten svůj žal. Posmutněl, ale pochopil. Vzal mně za ruku, dlouze se na mne díval a pak mě náruživě políbil. Věděla jsem, že v něm mám svoji jedinou oporu a bylo mi milo u srdce.

Georgu, nejdřív musím vyřešit rozvod. To nebude legrace, manžel nezvěstný, tak to bude podle našeho právního řádu zase malér. Ale nesmím to vzdát. Podvedl mne, unesl mi dítě a ukradl nám společné peníze,nebudu s ním ani minutu. Sice o peníze mi nejde, ale Aninku chci zpět. Ať on si je kde chce, třeba i s ukradenými penězi, ale já chci svoji Aninku. Georg věděl, že to nebude jednoduché. Počkám si na tebe, až budeš rozvedená, budeme mít v našem kostelíku svatbu a pěkně velkou. Ale to byla před námi, spíš však jen přede mnou, ještě daleká cesta. Dala jsem plnou moc renomovanému pražskému právníkovi, aby zařídil rozvod. Vzhledem k tomu, že dostal od Georga tučnou zálohu, hodně se snažil. Věřila jsem, že to dotáhne zdárně a rychle do konce a to pod slibem přísunu další velké sumy peněz.
A zase měsíce ubíhaly. Právník opravdu dotáhl rozvod zdárně ke konci. Byla jsem volná, volná jen pro Georga, avšak stále bez Aninky. Informací bylo poskrovnu a byly spíš mlhavé. Lásko moje, říká mi po ranním milování Georg, chtěl bych si tě vzít. Naplánujeme svatbu v kostelíku. Ano souhlasím. Nechám to ale Georgu na tobě, protože nemám s tím zkušenosti. Tebe moc miluji a bude to tak až do konce mého života a pro mě svatba být nemusí. Víš, ale u našeho rodu je tradice, že se musíme vzít, nelze žít bez svatby. Jen zdali sis vše dobře promyslel. Jste vážená rodina a já jen přistěhovalec. Marti, tohle už nikdy neříkej, vezmu si tu, kterou moc miluji, která mi hodně pomohla a vrátila mne do nového života. Je mi jedno, odkud je. Dobře. Svatba byla připravena pro tři sta hostů v kostelíku a hostina na hrabství v parku. Vše bylo laděno do růžova. Nádhera. Mohla jsem si vybrat v jednom luxusním svatebním obchodě šaty. Nevěděla jsem které, všechny byly krásné. Strávila jsem jejich vybíráním skoro celý den. Ale jedny byly neuvěřitelně nádherné. Tyto budou moje svatební. Ve svatební den jsem kráčela středem kostela ke svému milému v těch nejkrásnějších šatech s kyticí růžových růží. Oddal nás reverend anglikánské církve. Obřad byl velmi působivý, zcela jiný než u nás doma. Slíbili jsme si věrnost, lásku, že budeme spolu vychovávat děti a že budeme při sobě stát v dobrém i zlém až do našich posledních dní. Manželské políbení bylo hodně vřelé a ne jedno. Georg mně hladil a stále líbal. Byla jsem nesmírně šťastná, jen mít ještě u sebe moji již velkou holčičku, už nic víc bych si nepřála. Bohužel, v osudu to mám asi napsané jinak....
Po obřadu rozezněl celý kostelík krásný soprán emotivní písní Ave Maria. Nevydržela jsem a zvedla jsem oči směrem ke kůru, vedle mě stál Georg, já byla do něj zavěšená a oba jsme poslouchali se zatajeným dechem, jen Georg se trochu tajemně usmíval. Tam nahoře stála krásná dívka s dlouhými hnědými, vlnitými vlasy, krásnou postavou a nádherně zpívala jen pro nás. V tom zpěvu bylo něco, co mi říkalo: jen si vzpomeň na Aninku, když zpívala, všechny tóny zněly tak sladce, jako dnes, jako kdyby mi někdo říkal hudbou: miluji tě, mami, našla jsem tě. Zpěv byl moc dojemný. Když dozpívala, kostel ztichnul, že by špendlík bylo slyšet upadnout. To bylo nádherné, pravím, a Georg řekl přede všemi: Marti, lásko moje, toto je můj svatební dar pro tebe. Jen pro tebe zpívala tvoje dcera Aninka. Najednou jsem neviděla, neslyšela. Zatmělo se mi před očima a málem jsem omdlela. Georg mne podržel, abych neupadla. Vůbec jsem ji nepoznala, měla hnědé vlasy, naposledy, když jsem ji viděla byla blondýnka. Pojďte slečno Králová prosím dolů, řekl Georg. Aninka sestoupila z kůru a pomalu přišla k nám. Měla krásné dlouhé mátové šaty a zlatý řetízek s malým srdíčkem, který jsem jí koupila ke čtvrtým narozeninám. Celou tu dobu s ní cestoval a neztratila ho, chránila ho, jako kdyby to bylo nějaké osudové znamení, jak mi později přiznala. Popošly jsme k sobě, stály jsme několik vteřin před sebou a hleděly si upřeně do očí. Mně v nich proletěl celý její krátký život, od porodu, který zrovna nebyl lehký, až do doby osudného nedělního odpoledne, kdy jsem zjistila, že Aninka je pryč. Mami, vykřikla, Aninko, zašeptala jsem, neboť mi hlas nějak uvázl v hrdle a potoku slz. Objaly jsme se a moc se líbaly jako matka a dcera, já ji hladila po tvářích a byla jsem moc šťastná. V tom objetí jsem cítila touhu a sílu mateřské lásky, která se vlévala do mých žil. Našly jsme se a dnes nás již nic nerozdělí. V tom celý kostel začal tleskat. Když potlesk utichl, sice nahlas, ale v potoku slz jsem řekla: Georgu, to je opravdu nejdražší svatební dar na světě, který jsi mi krom své lásky mohl dát. Nikdy ti to nezapomenu. Věřila jsem, že uděláš pro mě vše ohledně mé dcery, ale že to tak připravíš, abych o naší svatbě dostala zpět i svoji dceru, to jsem si ani ve snu nedovedla představit. Teď mám zpět nejen své unesené dítě, ale navíc jsem se dnes stala tvojí ženou. Co víc si mohu přát. Žádné drahokamy ani všechno zlato světa nemohou nahradit tento okamžik návratu mé ztracené dcery právě v tuto, pro mě hodně slavnostní a srdeční událost. V tu chvíli jsem si už nic nepřála. Ale přeci jen, chtěla jsem vrátit zpět čas do doby, kdy Anince byly čtyři roky. To ale ani Georg nedovedl zařídit, ač toho pro mě moc vykonal, protože mne nesmírně miloval. Popošla jsem k němu, dlouze jsem se na něj podívala, můj pohled byl pln spalující lásky, že jsem nemusela ani nic říkat a jen ho líbala a líbala. Věděl, že moje srdce bije nejen pro něj, ale ode dneška i o trochu víc pro Aninku. Po polibku jsem řekla prosté, miluji tě a nikdy tě neopustím. O tvé zdraví se budu starat až do konce svého života. I já ti, moje Marti, moc děkuji dnes přede všemi, že jsi mne vrátila do nového života, když ta, která se o mne měla postarat, odešla s vysvětlením, že na to nemá nervy. Nebylo to jistě jednoduché. Tvoje něžnosti, cit, láska, touha a víra ve mě, to s mojí pomocí dokázaly. Budu tě navždy milovat. Vzal mi moji ruku, dlouze ji políbil a pak mne líbal a líbal a mně se zdálo, že se spolu vznášíme do dalekých výšin, kde jsme jen my dva. Aninka stála opodál, neudržela slzy a později mi řekla, že tolik vzájemných milostných vyznání nikdy neslyšela v reálném životě, ani na jevišti. Mami, je na tobě a Georgovi vidět, jak moc se milujete a já jsem moc šťastná, že jsme se našly a že i ty máš svoji velkou lásku....

Svatební veselí bylo na hrabství po celém parku, hodovalo se, tancovalo, zpívalo. Hodně zpívala i má dcera, která vystudovala zpěv a zpívala v Bernu v opeře. Georg ji požádal, zda by nezazpívala něco ze svého repertoáru. S radostí souhlasila. Při jejích operních áriích, kdy její soprán zněl parkem, jsem se chvěla po celém těle, jak to bylo krásné. Georg stál vedle mě, držel mne kolem pasu a druhou rukou svíral moji ručku, kterou občas políbil. Lehce jsem si položila hlavu na jeho rameno a říkám: nikdo na celém světě není tak šťasten jako já, a i jako já, dodal Georg s úsměvem. Mám dnes o další dítě navíc a to moc krásnou dceru Aninku. Neudržela jsem slzy, lehce ho pohladila po tváři a něžně políbila. Vidím, jak jsi rozzářená, moc ti to sluší, miluji tě. Aninka mi stačila říci, že odešla od otce a zkoušela mne najít. Nemůžu mami říci, že by se otec o mne nestaral, nic mi nechybělo, peněz jsme měli dost, ale chyběla jsi mi ty, tvá pohlazení, polibky, čtení pohádek, vzájemné vyprávění. Měla jsem velmi málo informací o tobě, otec nechtěl o tobě vůbec mluvit. Když nebyl doma, prohledala jsem jeho věci, a co jsem si myslela, že bude důležité, jsem schovala nebo opsala. Asi se bál, že tě budu hledat. Chtěl mne mít jen pro sebe. Pak mi vyprávěla, jak dostala od Georga dopis, kde ji žádal, zda by nezazpívala na jeho svatbě a udělal ji nabídku, která se neodmítá. Souhlasila jsem i když jsem měla velmi nabitý program. Nic jsem netušila. Až když jsem na tři dny přiletěla do Anglie a sešla se v luxusním hotelu s Georgem, který mi začal vyprávět příběh a já jsem najednou ani nemohla dýchat. Ukázal mi několik fotek a to už jsem nemohla ani mluvit. Řekla jsem jen: Moje maminka, našly jsme se. A potom jsem už jen a jen plakala. Byla jsem Georgovi moc vděčná a slíbila, že udělám vše, jak on to naplánoval, aby nikdo nepoznal, že po obřadu budu zpívat z kůru. Měla jsem takovou trému, jakou jsem neměla nikdy na jevišti. Po tolika letech, kdy jsem maminku neviděla, zároveň budu zpívat emotivní píseň Ave Maria na její svatbě, to byl závazek, který musí dopadnout na jedničku. Georgovi se vyplnil sen, jak v tvůj nejkrásnější den ti dát dárek ten nejdražší. Už tehdy jsem věděla, jak moc tě mami miluje, a že pro tebe udělá, co ti na očích vidí. I mně přijal jako svoji dceru, což bylo velmi krásné.
Aninka se dlouho nemohla zdržet, měla své povinnosti a slíbila, že dovolenou bude trávit u nás, že si budeme povídat a dohánět čas, kdy jsme spolu nemohly být. A tak se taky stalo. Přivezla s sebou i svého milého, který jí byl oporou, byl to též operní pěvec, a mnoho fotek, které otci sebrala, abych viděla, jak šel její život. Byli jsem s Georgem rádi, že je máme, víme kde žijí, a že se o ně nemusíme strachovat.. Taky Georgovy děti se navzájem s mojí Aninkou a jejím přítelem seznámily a vytvořily velkou rodinu spolu s námi. Jak jen se hned ten život zdá být veselejší, když jsou všichni pohromadě. Po svatbě se všichni odebrali do svých domovů a my jsme odpočívali, drželi se za ruce, hladili, líbali a milovali. Georg mi pošeptal: tak mi Marti řekni, jaké je nyní se mnou milování? Zlepšil jsem se?, a potutelně se usmál. I mé rty vykouzlily neopakovatelný úsměv, který mluvil za vše. Ale přeci jen jsem chtěla říci jediné: Georgu, moc krásné a jako s mladým klukem. Usmál se, vzal mně do náručí a dokazoval mi, jaký je mladý kluk a zahrnoval něžnostmi až do rána. Tak jsme si po svatbě užívali naši svatební cestu, i když jsme byli doma. Chodili na procházku parkem, jezdili po okolí, hráli na klavír a hlavně jsme se moc a moc milovali, nebo jen odpočívali a vzájemně jsme se častovali něžnostmi a sladkými slovíčky. Jednoho večera, když jsme hráli na klavír zamilované písničky, jsem řekla: lásko moje, chtěla bych s tebou dítě, moje touha po dítěti je moc velká, protože mi Aninka byla z mé náruče vyrvána ve čtyřech letech. Chtěl bys i ty ve svém věku ještě dítě? Je mi sice už přes padesát, ale dítě s tebou bych si moc přál. Protože jsme se milovali velmi často, tak jsem velmi brzy byla těhotná. Všechna vyšetření dopadla dobře a nám se narodil chlapeček Georg II. Rodila jsem v luxusní londýnské klinice, kde to vypadalo jako u nás v Hiltnu. Parádní péče o matky i dítka. Z mého pohledu jsem byla spíš v hotelu, než na klinice. Georg byl moc šťasný. Za tři dny si nás odvezl domů. Byl to krásný čas. Na naše miminko jsme se pořád chodili dívat, jezdili jsme s kočárkem po parku, hlavně chtěl jezdit Georg, ten si to ježdění přímo užíval. A nejen to, pomáhal mi při koupání, později si hrál s Georgem, no prostě ve svém věku si ho velmi užíval, bylo na něm vidět, jak omládl, jak mu dítě dává sílu jít dál a já byla moc šťastná. Já byla z počátku dost unavená, protože i mně už bylo dost let, ale můj synek mi dodával sílu. V tom luxusu, ve kterém jsem žila, jsem si opravdu připadala jako v pohádce. Přijela i Aninka s přítelem Petrem, Georgovy děti a všichni jsme po česku slavili. Všem se to líbilo a tak jsme si řekli, že po česku budeme u nás slavit každého půl roku. Naše zlatíčko rostlo, dělalo nám radost. Z Prahy přišly zprávy, že na mého ex byl vydán mezinárodní zatykač, byl vypátrán, vydán do naší vlasti. Bohužel, stačil ten patent prodat, takže republika přišla o hodně peněz. Dostal dvacet let. Peníze už jsem neviděla, zabavil je stát, jako malou záplatu za tu způsobenou škodu. Bože, jak někoho může sen o lepším životě dovést až na dvacet let do vězení.

Aninka se nám za rok vdala v Bernu, kde si pořídila nádherný dům. Na svatbu jsme se sjeli my s naším malým a Georgovy děti se svými partnery a potomky. Svatba byla velmi romantická, rodinná, tak si to Aninka přála. Po obřadu mi špitla, že bude maminkou. Vhrkly mi slzy, tak jsem se dočkala nejen své dcery, ale budu mít i vnouče. Po svatebním veselí jsme večer ulehli ke spánku. Přivinula jsem se ke Georgovi a zašeptala: miluj mě, jak jen ty to umíš, a tak se i stalo. Bylo to krásné završení slavnostního dne. Vedle v postýlce spinkal náš synek a my jsme si při našem krásném milování udělali ještě holčičku, jak se za pár měsíců ukázalo.

Georg nevěřil, když jsem mu za dva měsíce lehce špitla: budeme mít další děťátko. Řekli mi to na klinice. Hleděl na mně tak nevěřícně, že jsem v tu chvíli nevěděla, co si myslí a co bude dál. Chceš to vyřešit jinak? řekla jsem. Neřekl nic, jen se na mně dlouze láskyplně podíval, objal mne a v tom objetí bylo tolik lásky, touhy po mně, že jsem v tu chvíli tolik toho štěstí nemohla snad ani unést. Jsem Marti moc šťastný. Jak jsi si jen na chvílí mohla myslet, že bych chtěl, aby ses našeho dítěte zbavila? Vrátím se spolu s tebou znovu do mladých let a budu znovu řídit kočárek, to jsem po Georgovi ještě nezapomněl a hlasitě se tomu zasmál. Jsem moc šťastný a jen ve skrytu duše doufám, že se nám narodí holčička. No, to se již brzy dozvíme. Pojď, právě teď chci zavzpomínat hudbou na staré časy, kdy jsme oba na tom nebyli duševně a já i fyzicky, moc dobře, ale vzájemná náklonnost, která později přerostla v nádhernou lásku nás vyvedla z té tmy. Dnes tu vedle sebe ležíme zamilovaní, šťastní, vedle nás spinká náš syn, v tvém bříšku je další naše miminko, vrátila se ti dcera Aninka, která čeká tvé vnouče, a to je přeci příběh na román, nemyslíš? No to určitě. Tak prosím už pojď, vzal mně za ruku a běželi jsme ke klavíru, já v krajkové noční košilce, která skrývala jen co nejnutněji musela a Georg v pyžamu. Tou nádhernou, letní nocí jsme hráli procítěně skladby jako o život .Ruce se nám míhaly po klávesách a tóny linoucí se z klavíru vypovídaly o tom, jak moc jsme šťastni, jak moc se milujeme a zároveň i děkujeme osudu za to, že nás vyvedl z té pekelné tmy na rozkvetlou louku zalitou sluncem….


Z Anglie už jsem se nevrátila, prodala jsem byt v Praze a peníze dala Anince jako svatební dar. Užívali jsme si s Georgem našeho malého a těšili se na další miminko, holčičku, jak nám potvrdil ultrazvuk, které jsme vybrali jméno Jeane. Georg byl velmi šťastný, že to bude holčička. Prožívali jsme neuvěřitelně krásný život. Když se nám narodila Jeane, byla jsem nesmírně překvapená že vypadala jako Aninka. Světlé vlásky samý prstýnek. Georg, když ji poprvé spatřil řekl: Marti, narodil se nám andílek, tak jsme jí i často později říkali. Byla moc krásná. Vlnité vlásky jí vydržely až do dospělosti. Když se Anince narodila dcera, jak jinak, než zase Aninka, trávila hodně času u nás a tak moje malé děti Georg a Jeane a moje malá vnučka Aninka spolu často vyrůstaly.

Je to úsměvné, nezvyklé, ale tak nám to osud naplánoval a my mu za to nesmírně děkujeme...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Počet zobrazení: 39