1111-2.jpg
Autor fotky: pixabay.com.
zpět

Rodinné tajemství - 1.část

..a mám to, jsem inženýrka a s červeným diplomem, šprtka, za celou vejšku jsem měla průměr 1,0 a to se hned tak někomu nepovede. Jsem na sebe pyšná. Volám to mamince, aby dala vědět tátovi, že studia jsem úspěšně zakončila. Maminka plakala, oba neměli velké platy a podporovali mně na škole, byla to pro ně velká zátěž. Je to pro ně jakási satisfakce za těch pět let, kdy jsme se museli všichni nějak uskrovnit. Mamince jsem sdělila termín promoce. Mami, brzy přijedu domů, musím sehnat nějaké šaty a pak musíme jít na společný oběd po promoci. Něco jsem našetřila na brigádě a tak vás zvu. Taky zítra jdu na konkurz do jedné firmy, uvidíme, zda to vyjde.
Druhý den ráno jsem si vzala tmavě modré koktejlky, perličky na krk ,no nebyly pravé a vyrazila jsem se svými školními vysvědčeními na konkurz. Na pohovoru nás bylo pět. Všechny byly daleko atraktivnější, náležitě lehce provokativně oděné. No tak uvidíme, zda tu dají na zjev či na to, co mám v hlavě a myslím, že i s mým zjevem to taky zrovna není tak špatné. Otevřely se dveře. Slečna Bláhová, prosím, řekla asistentka. Za mnou už byla pouze jedna adeptka. Vstala jsem a vešla do kanceláře generálního ředitele firmy a jejího většinového vlastníka, inženýra doktora Zdeno Válka. Byl střední postavy, trochu při těle, medové oči a na mužského velmi příjemný lahodný hlas. Později jsem se dozvěděla, že ctí hlavně galantnost a slušnost. Vítám vás, posaďte se, promluvil ke mně. Najednou ze mě spadl všechen strach. Líbil se mi, i on na mne hleděl jako kdyby chtěl věděl všechno, včetně mých tajných přání. Proběhl pohovor. Bylo to množství otázek odborných, společenských, soukromých. Neustále na mne hleděl, doslova mne rentgenoval očima. Byl velmi potěšen, že mluvím plynule anglicky, německy, francouzsky. Jak zkoumal má vysvědčení, zeptal se: jaký jste měla průměr známek za celá studia. Říkám: průměr jedna.

Zvedl oči od diplomu a pravil: Pokud budete umět v praxi jako ve studiu, tak bychom vás rádi uvítali v naší firmě. Myslím, že vás nezklamu, řekla jsem ztichlým hlasem. Přijďte zítra na osmou hodinu do mé pracovny a budeme v dnešním rozhovoru pokračovat. Dobrá. S tím jsem se rozloučila. Při podání ruky jsem cítila, jak jeho ruka tu moji podržela déle, než bylo obvyklé. Odešla jsem s tím, že snad budu mít štěstí a firma mně zaměstná. Nemohla jsem dospat, jak jsem se těšila na druhý den. Přišla jsem ve stejném oblečení. Vešla jsem do pracovny generálního ředitele. Dobrý den pani inženýrko, dáte si kávu? To bych ráda po ránu, děkuji. Sedla jsem si proti němu a odpovídala na mnoho jiných otázek. Při rozhovoru jsem se nemohla zbavit pocitu, že jsme oba naladěni tak nějak na stejnou vlnu. Nabízená práce se mi zamlouvala a to, že by mne i firma využívala na tlumočení, byla rovněž zajímavá nabídka. Plat, který bych měla dostávat, by mi dostatečně pokrýval náklady na bydlení, stravu a ještě by mi dost zbylo. Byla jsem spokojená. Kancelář, kterou mi připravila firma, byla malá, ale útulná, hezky zařízená. Sdílela jsem ji sama. To taky byla výhoda. Ředitel mne představil kolektivu a dohodli jsme se na mém nástupu. Neotálela jsem, neboť jsem chtěla konečně ulehčit finančně svým rodičům. Kancelář jsem si zabydlela a pustila se do práce.

Mým nadřízeným byl pouze generální ředitel. Protože jsem byla chytrá holka a chtěla jsem dokázat, že umím, brala jsem si i práci domů. Za dva týdny jsem měla přehled o své práci a začala jsem pracovat na jejím vylepšení. Asi po měsíci jsem se objednala přes sekretářku k řediteli, abych ho se svými nápady seznámila. Byl velmi mile překvapen. Dovolil bych si vás, slečno inženýrko, pozvat na pracovní oběd. Souhlasila byste? Jistě, můžeme se domluvit. Byl evidentně rád. Všimla jsem si, že nálada ve firmě je velmi přátelská, všichni si tykají, i když jsou ve vztahu nadřízený-podřízený. K sobě se chovali slušně, navzájem si pomáhali, až se mi to zdálo nějak mimo dnešní realitu. Na obědě jsme byli asi dvě hodiny a moc jsme si popovídali, nejen o firmě, ale i o studiu, ředitel vystudoval totiž stejnou vejšku. Taky jsme si něco popovídali o rodinném životě. Byl rozvedený, žena mu utekla s firemním řidičem do Austrálie a nechala mu zde syna Mirka, bylo mu tehdy sedm let. Musel se tak starat nejen o syna, ale i o prosperující firmu. Synovi je dnes 27 let a je na stáži v Americe. Domluvili jsme se, že se ještě za nějaký čas sejdeme na večeři a probereme další věci, neboť nebylo vhodné na pracovním obědě být déle jak dvě hodiny. Život ubíhal, já byla spokojená ve firmě, rodiče byli rádi, že mám dobrou práci. Začala jsem sportovat, chodit plavat, jezdit na koloběžce a cítila jsem se moc fajn. Blížil se podzim a tak se bude vracet i syn ředitele, který bude též mým šéfem. Byla jsem na něj zvědavá, byl téměř v mém věku. Taky jsme s ředitelem povečeřeli jednoho pátečního večera v příjemném podniku a večeři jsme protáhli skoro až do půlnoci. Bylo mi trapné, aby mně pořád vykal a tak říkám: Pane řediteli, jsem téměř tak stará jako váš syn, nemohl byste mi tykat? Nebyl proti a myslím, že byl i rád. A vůbec, jak jsem ho později poznala z různých jednání ve firmě, byl na večeři tak nějak uvolněný a bylo na něm znát, že ho má přítomnost těší. Víš Hani, určitě sis všimla, jak to ve firmě chodí. Jistě, tykají si všichni, jen vedení se vyká. Já bych ale chtěl, abys mně v soukromí tykala. Dobře, jsme dohodnuti. Ve firmě jsme mu říkala pane řediteli a mimo Zdeno. Docela jsem byla zvědavá, jaký bude jeho syn.

Jednoho dne se v kanceláři otevřeli dveře a v nich stál ředitel a jeho syn Mirek. Byl právník. Vysoký, vypracované tělo sportem, krátce střižené vlasy a modré oči. Docela pohledný, jen se mi zdálo, že je trochu namyšlený, ale zdání klamalo. Tak Mirku, to je inženýrka Hana Bláhová, jak jsem ti říkal o jejím studiu a již nyní jsem přesvědčen, že jsem vybral dobře. Některé věci jsme podle ní již změnili k dobrému. Podali jsme si ruce. Pokud tu nebudu, pravil ředitel, zastupuje mne můj syn a bude tedy tvým nadřízeným Ano, beru na vědomí. Spolupracovali jsme spolu docela hodně a často, víc jak s ředitelem. Bylo mi v jeho přítomnosti dobře, vyžadoval preciznost, nesnášel lenivost a byl někdy dost nad věcí. Začali jsme si tykat, ale pravidlo vykání platilo jako u otce. Pozval mně na večeři, kde jsme si dlouho povídali a taky jsme začali spolu jezdit na kolobrndě, chodili plavat, běhali v parku. Časem jsme zjistili, že jsme si stále blíž a blíž a že jsme se do sebe zamilovali. Dlouho jsme to tajili, ale na jednom firemním večírku to museli všichni zjistit, neboť Mirek se neudržel, lehce ovíněn vínem mne vášnivě políbil a vidělo nás dost lidí. I otec byl překvapen. Věděl, že občas spolu sportujeme, ale že náš vztah vyústil v milostnou etapu, nevěděl. Později mi přiznal, že byl rád, že syn bude mít tak hezkou, chytrou partnerku, ale zároveň byl smutný, protože on si myslel, že náš vztah, by mohl za nějakou dobu z přátelství přerůst v něco krásnějšího. Ale co by rodič neudělal pro svého syna, kterého velmi miloval a snažil se mu vynahradit to, že vyrůstal v neúplné rodině. S Mirkem jsme se moc milovali. Byl něžný, pozorný, zahrnoval mě dárky, uměl připravit překvapení. Bylo mi s ním krásně. Jednoho dne jsem přišla do práce a na stole ležely dvě letenky na ostrov Bora Bora. Volala jsem Mirkovi a říkám: Co to je za letenky, počkej už k tobě jdu. Políbil mne a řekl: Jedeme na krátkou dovolenou. Zítra nechoď do práce sbal věci a pozítří letíme. Ale musím tu ještě něco dodělat, nech to být, to počká. A tak se stalo, pozítří jsme dopoledne již seděli v letadle směr Bora Bora. Byl to překrásný týden, na konci dovolené mně Mirek při západu slunce, který byl na ostrově zvláště působivý, požádal o ruku. Miluji tě a chtěl bych spojit svůj život s tvým a mít s tebou kupu dětí, a usmál se. No stačily by dvě, dodal a láskyplně se usmál. Bylo to sice po krátké známosti, ale i to se stává. Daroval mi nádherný diamantový prstýnek a až do rána jsme se krásně milovali. Nemohla jsem uvěřit, že jsem se zasnoubila a budu se vdávat. Pravá romantika ….

Čas ubíhal, já byla neuvěřitelně šťastná, i na Mirkovi bylo znát, že je šťastný a zamilovaný. Jenže, za nějakou delší dobu Mirek začal být často v práci, potom měl nějaké schůzky, už jsme se nemilovali tak náruživě a často, jako na začátku vztahu a já pojala podezření, že se něco děje. Ženská dovede vycítit nějaké nebezpečí. Když jsem to Mirkovi řekla, opáčil, že je nyní moc práce, že otec na něj převedl hodně pracovních úkolů a tak to zabere dost času. Nehledej za tím nic, fakt jen hodně práce. Neměla jsem zatím důvod mu nevěřit. Jednoho dne jsem šla na gyndu nejen na kontrolu, ale měla jsem podezření, že jsem těhotná. Podezření se potvrdilo. Byla jsem nesmírně šťastná, protože jsme i s Mirkem děti plánovali. Chtěla jsem se stavit doma a pak jet do firmy, kde mu řeknu tu radostnou zprávu.. Bydlela jsem už nějakou dobu v jeho domě, který mu nechal otec postavit nedaleko od jeho vily. Zaparkovala jsem auto, které mi mimochodem Mirek koupil, a odemykám vstupní dveře. Od ložnice slyším velmi silné milostné vzdechy, no byly to přímo výkřiky jako z nějakého laciného porno filmu. Nemohla jsem uvěřit. Chvíli jsem stála, jako kdyby do mě udeřil blesk. Musím zjistit, co se děje. Tušila jsem, že to bude určitě to, co jsem si nepřála ani ve zlém snu vidět. Přišla jsem do patra, kde se můj snoubenec oddával drsným milostným hrátkám s nějakou ženou. Na první pohled vypadala jako z nějakého nevěstince. Zda byla, či ne, jsem se již nikdy nedozvěděla, ani jsem po tom nepátrala. Stála jsem ve dveřích ložnice, než vůbec zjistili, že jsem tam. Tak silné byly jejich divoké sexuální hrátky. Tekly mi slzy po tvářích, když jsem se střetla pohledem s dosud milovaným Mirkem. Oba jistě čekali, že bude nějaký velký skandál, ale nedočkali se. Stáhla jsem z prsteníčku zásnubní prstýnek, položila ho na toaletní stolek, který byl můj, a se slzami v očích jsem řekla: Myslela jsem, že jsi formát jako tvůj otec, ale hodně jsem se zmýlila. Je konec, odcházím... Otočila jsem se a odešla z domu. Odjela jsem zpět do firmy.

Chvíli jsem se v kanceláři vzpamatovávala, sedla k počítači a napsala výpověď. Zavolala jsem sekretářce, zda mně ředitel může přijmout. Asi tak za hodinu, pravila. Dobrá, brnkni mi a já dorazím. Do té doby jsem vypila kafe, sbalila své osobní věci. Klíče a doklady od vozidla jsem dala do obálky a nechala je u sekretářky. Za hodinu jsem dorazila do kanceláře ředitele. Co máš na srdci Hani. Hodně věcí Zdeno, chtěla jsem ti říci, že dnes jsem tu naposledy. Tady je moje výpověď. Hleděl na mne těma svýma laskavýma, medovýma očima a nevěřil. Chtěla jsem tvému synovi sdělit, že jsem těhotná a budeme mít miminko. Z nemocnice jsem se stavila doma a tam jsem... Vyprávěla jsem mu, co jsem zažila. Viděla jsem, jak je mu to velmi nepříjemné, styděl se za svého syna. To snad ne! Ale ano, ubezpečila jsem ho. Nevěřil, že jeho syn by byl něčeho takového schopen. No jo, dětičky nám připraví občas horké chvilky, pravím. I mně se při tom vyprávění znovu vyjevil obraz nevěry a tekly mi slzy jako hrachy. Jen o jedno tě moc prosím, Zdeno, neříkej Mirkovi, že čekám dítě. Já se odstěhují a on má jiné zájmy a nebude po mně pátrat. Stejně bych už s ním nikdy nebyla. S tebou zůstanu v kontaktu. Budeš pro moje dítě vždy vítaným dědečkem, pokud o to budeš stát. Seděl v tom svém ředitelském křesle, bílý jako stěna a nevěřil. Musím se Hani, s tím nějak srovnat. Slíbím ti, že mu neřeknu jak to je. Když mu to budeš někdy v budoucnu chtít říci sama, tak to jistě uděláš. Ale moc tě prosím, mohu dnes nebo zítra večer se u tebe stavit? Ano jistě, řekla jsem přeci, že ty jsi v mém domě vítán, ale přijď raději zítra, dneska se z toho všeho budu vzpamatovávat. Dobrá, jsme domluveni.

Přijela jsem domů a všechno na mne padlo. Byl to den plný zvratů, dozvěděla jsem se krásnou věc, že čekám miminko a zároveň mi to pokazil obraz nevěry v přímém přenosu. Na jednu krásnou, nastávající maminku dost událostí najednou. Co teď a co potom, byly pro mě nyní velmi důležité otázky. Prodám byt a koupím si jiný někde na druhém konci Prahy. Byt nebyl velký, byl po mé babičce. Byl ve velmi pěkném místě a jistě se dobře a brzy prodá. Hned jsem začala pátrat po nějaké výměně nebo prodeji a koupi. Tak jsem se alespoň na chvilku zbavila toho stresu, který jsem od rána zažila. Taky musím hlavně myslet na své dítě. Na to se nejvíc těším, i když to jistě nebudu mít jednoduché. Ve firmě jsem ale nemohla zůstat. Vše by tam na mne padalo, všichni by se starali a mně by to bylo nepříjemné. A to, že bych si dítě nechala vzít, to vůbec nepřipadalo v úvahu. Mám děti ráda, děti jsou život, bez nich bych si ho nedovedla představit. Druhý den dopoledne, mi Zdeno zavolal. Hani, jak ti je, nemohl jsem spát a celou noc jsem na tebe myslel. S Mirkem jsem se hrozně pohádal, až se mi udělalo špatně. Přiznal, že s tou ženou udržuje poměr již delší dobu. Hani, mohu dnes přijít? Ano, budu se těšit na někoho, kdo mně nezklamal a s kým se mi vždy tak dobře povídalo. V kolik dorazíš? No v kolik by se ti to hodilo? Já jsem doma, tak je mi to jedno. Přijedu asi okolo čtvrté hodiny. Dobrá, domluveno. Byl přesný, něco málo po čtvrté zvonil zvonek. Ve dveřích stál Zdeno. Světlé, plátěné kalhoty, světlé tričko, omládl v tom sportovním. Pojď dál. Tady je pro tebe květina a v tašce několik dobrůtek pro tebe a pro miminko. Děkuji ti moc, ale neměl si mi nic nosit, nic nám nechybí. To ne, nosíš pod srdcem mé vnouče, a jak se sluší na dědečka, musím tě rozmazlovat, když můj syn se spustí s takovou courou a zničí něco tak krásného. Doufám, Zdeno, že jsi mu nic neřekl? Za koho mně máš? To bych nikdy neudělal, i když je to můj syn. Předal mi květinu, tašku a políbil mne na obě tváře. Byl to velmi vřelý polibek. Po něm se mi dlouho díval do očí. Co se ti nezdá? Nemohu pochopit, jak můj syn, krev mé krve, se může vzdát tak půvabného, krásného stvoření, navíc se kterým čeká dítě. Co já bych za to dal, kdybych měl v životě takové štěstí a našel si takovou krásnou a prima ženu, jako jsi ty. Jo, Zdeno, tak to život někdy přinese.

I já jsem měla bezesnou noc. Teď nevím, co bude dál. Neboj se, postarám se o tebe i miminko. V první řadě se chci přestěhovat, aby nevěděl, kde bydlím. Tento byt prodám a něco jiného si koupím. Vybereme byt, já ho koupím a budeš tam bydlet. No, to ne, tak já tento prodám a dám ti alespoň peníze. O peníze se vůbec nestarej. Ty si ponecháte s dítětem. Nadále budeš pro mě externě pracovat. Zrušil jsem tvoje místo, takže dostaneš odstupné a ještě tučnou prémii navíc. Budeš na pracáku, ale jsi těhotná, tak nebudeš chodit do trvalé práce. Materiálně budeš zabezpečená. Souhlasíš? Zdeno, nemůžeš se ke mně tak chovat, jsem pro tebe cizí. Jak, cizí?, mohla jsi být moje krásná snacha. To mohla, ale nejsem a nebudu, říkám. Co je však hlavní, porodíš mi vnouče a to je to, na co se budu nesmírně těšit. Pohladil mne po tváři a v tom pohlazení bylo tolik lásky a porozumění, že se mi z toho až zamotala hlava a doslova podlomila kolena. Zdeno, nabídnu ti večeři, jo to nepohrdnu a rád si dám. Povečeřeli jsme spolu, nabídla bych ti víno, ale jsi tu autem, tak ti dám nealko. Povídali jsme si dlouho do noci, až někdy dost po půlnoci jsme se rozloučili. Na Zdenovi bylo vidět, že se nerad se mnou loučí pořád se ještě na něco vyptával, něco mi chtěl ještě připomenout, bylo vidět, že se mu opravdu nechce odejít. Děkuji ti za hezký večer, i když nebyl emočně zrovna vyrovnaný, ale vyřešili jsme hodně věcí, řekl, když odcházel. Bylo mi s tebou moc dobře. I mně povídám. Doufám, že brzy přijdeš. A budu moci? Jak bys nemohl, dědečku, usmála jsem se a pohladila jeho tvář. Vzal moji ruku a dlouze ji políbil. Rozloučili jsme se. Ještě dlouho po tom, co Zdeno odešel, jsem v hlavě promítala celý večer. Zdálo se mi, že začíná něco, co zatím nemohu pojmenovat. Byla to sice milá, zdvořilostní návštěva budoucího dědy, avšak s určitými, velmi příjemnými nezvyklými projevy náklonnosti , že by …..

Co se bude dít dál, byla moje poslední otázka, neboť potom už jsem spala jak dudek. Ráno, no bylo asi okolo desáté hodiny zvoní mobil. Mirek. Ahoj, co potřebuješ, pravím. Chtěl jsem ti to vše vysvětlit. Myslím Mirku, že není co. Vše je naprosto jasné. Je konec. Nechci se k tomu již víc vracet. Klíče od auta a doklady jsem ti nechala u sekretářky. Jo, dala mi je. A čím ty budeš jezdit? Existuje MHD, jako pro tisíce dalších. Jen se domluvíme, kdy si odvezu zbylé věci. Jo, to není problém. A ty už nepřijdeš do práce? Ne. Ale personální věci řeš s otcem, ten ti řekne víc. A já už musím jít, tak se měj a ať se ti v životě daří, říkám. Tobě taky, Hani, a nezlob se, ještě něco říkal, ale to už jsem vymáčkla mobil. Zase jsem byla hodně smutná, ale řadu věcí jsem se Zdenem vyřešila, tak se půjdu kochat do obchodu s věcmi pro miminka. Alespoň si udělám představu, co které věci stojí a jaké vychytávky mají. Jen mne ještě tížila jedna věc, jak to řeknu našim. Věděli, že mám nějakou známost, i kdo to je, ale že to takto dopadne, to musím nechat až na delší čas a při tom jim musím říci, že budu mít i miminko, ale na to je zatím čas.

Jaro bylo již ve své síle, všade to po jaru vonělo, kvetly stromy a po zimě mi bylo tak nějak krásně. Těšila jsem se na léto. Jen volné šatičky, bez kabátů, někam k vodě. Dorazila jsem na kontrolu, jste 15 týdnů těhotná. Vystavíme vám průkazku a budete pravidelně chodit na kontroly. Byla jsem moc šťastná. V mezidobí jsem se i přestěhovala do nového bytu, který jsem si mohla sama vybrat i když mně dost radil Zdeno a jak tak o tom přemýšlím, jistě při tom výběru už tehdy myslel na naši společnou budoucnost. To mi i později přiznal. Byt koupil na své jméno. Byl nádherný, velký, prostorný, slunný a měl i velkou terasu, kam budu moci dávat kočárek a budu tam moci s dítětem trávit hodně času. Zdeno vybavil terasu nábytkem, markýzami, nechal nainstalovat vířivku, no luxus. Starý byt jsem prodala a z utržených peněz jsem ten nový byt zařizovala. K zařizování jsem přizvala i Zdena, připadalo mi to vůči němu slušné, ale bála jsem se, aby to nebral, jako že mi musí vše koupit. Byl rád, že spolu vybíráme nábytek a doplňky, měli jsme téměř stejný vkus. Vždy říkal: tohle koupím já, vymínil si, že dětský pokojíček zaplatí celý on a že se zařídí, až bude zcela jasné, co se narodí. Když jsem přišla z kontroly, vzala jsem mobil a volala Zdenovi. Ahoj Zdeno, pozvala bych tě na nedělní oběd, hodí se ti to? Budu rád a přijdu, v kolik mám dorazit? Tak po desáté. Domluveno. Budeš mi jistě hodně věcí vyprávět. Jen mi v rychlosti řekni, jak dopadla kontrola. Je vše vpořádku? Bylo. To jsem rád, teď už musím jít, mám velkou poradu, vždy mi na ni chybíš, když jsi tam bývala, bylo mi nějak mile u srdce a stačilo se na tebe podívat a nějak šlo vše lépe. Ale bohužel... Rozloučili jsme se, jen se mi víc a víc zdálo, že tohle už není jen děda mého dítěte, ale že to začíná nabírat nejen pro mě zcela jiný směr. Uvidíme, musím ale přiznat, že i mně je se Zdenem dobře, v jeho přítomnosti jsem klidná, jako kdyby mne chránil, těším se třeba jen na jeho zavolání, která byla čím dál častější a hlavně , čím dál delší. Pokud přijde na návštěvu, je mi velmi hezky. Z mé strany, tam v hloubi duše, se rodí láska. Sice to nejde tak rychle jako u Mirka, protože je mezi námi věkový rozdíl skoro dvacet let, ale duchem na ně Zdeno nevypadá. Uvidíme, kam nás osud posune. Jen pořád přemýšlím, jak by to asi bylo, kdybychom byli se Zdenem spolu, co dítě? Život plynul dál, já jsem pracovala z domu. Pokud Zdeno něco potřeboval konzultovat, tak přijel, poslední dobou to bylo čím dál častěji a vždy to bylo velmi milé setkání.

Jednoho dne se mi udělalo nevolno, začala jsem krvácet. Volala jsem Zdenovi. Neměla jsem jinak komu. Naši zatím nevěděli, že jsem těhotná. Chtěla jsem odvézt do nemocnice. Nebral mi mobil. Zavolala jsem ještě několikrát. Musela jsem si tedy zavolat taxi. Sbalila jsem si věci pro případ hospitalizace. Zajisté si mně tam hned nechali. Zavolal, ale až za hodinu, omlouval se, že měl poradu. Co se stalo, Hani? Krvácím a nechali mne v nemocnici. Kde? V Podolí. Beru auto a jedu. Potřebuješ něco přivézt? Jen prosím něco k pití. Tak za hodinku jsem u tebe. Přijel. Sestře řekl, že je přítel a jde za mnou. Byl ze mě dost vystrašený. Zatím se nic moc neděje, jen tu budu muset několik dní být, pokud se to zlepší, pokud ne, tak tu budu do porodu. To se ale nedá nic dělat. Chci miminko, tak tomu musím vše podřídit, říkám Zdenovi, a hleděla jsem na něj. Věděl, že jsem moc nešťastná, ale nedokázal mi v tu chvílí pomoci. Zdeno chodil každý den na nějakou delší dobu za mnou na návštěvu. Když odešel, moc se mi po něm stýskalo. Vždy při odchodu mne políbil na tváře a ty polibky byly čím dál víc láskyplnější. Když mne pustili domů s tím, že musím převážně ležet, řekla jsem Zdenovi: Zdeno, chtěla bych tě poprosit, zda bys u mě na nějakou dobu nemohl být, tak jeden, dva dny v týdnu. Nemám nic dělat, převážně ležet. Jistě že ti pomůžu. Dojedu si domů sbalit nějaké věci a přijedu. Řekneš, co mám koupit a dojedu na nákup. Vždy ti uvařím a vše nachystám, abys nic nemusela dělat. Rozplakala jsem se. Nezlob se, že tě tak zneužívám. O tom vůbec nemluv, budu tu s tebou rád. Hleděli jsme zamilovaně na sebe a naše rty se lehce políbily. Nevydržela jsem a Zdena jsem objala, pohladila a políbila ještě jednou. I on mě držel v náručí a vášnivě mě začal líbal. Konečně jsme se oba odhodlali dát našim touhám průchod. Hleděl na mne a řekl: Již od konkurzu ses mi moc líbila. Bylo mi v tvé přítomnosti hodně dobře. Sice mi bylo trochu líto, že jste se do sebe zamilovali s Mirkem, ale je to můj syn, tak s ním přeci nebudu soupeřit. A potom mne dost mrzelo, jak to vše špatně dopadlo. Chtěl bych s tebou žít, Hani. I já Zdeno, jsem do tebe zaláskovaná. Je mi s tebou dobře, jsi fajn chlap, věk není rozhodující. Náš přátelský vztah přerostl v lásku a to je moc fajn. Dojeď si sbalit věci, potom ještě něco nakoupíš a budeme tu vegetit. Stalo se. Když už byl večer a my odpočívali a vyprávěli si o našich životech Zdeno řekl: Hani, co kdyby to dítě bylo jako moje, v rodném listě bych byl uveden jako otec. Vždyť by se krom nás dvou nikdo nemusel nic dozvědět. To by šlo, ale je to od tebe velmi odvážné rozhodnutí. Budeš otec a s tím i nějaké povinnosti. Taky, dítě je synovo. Ale Hani, podívej, co vyvádí, spustí se s nějakou courou a ten na dítě ještě stejně není zralý. Vůbec by nevadilo, kdyby byl otec neznámý, říkám. Stejně Hani, pokud budeme spolu žít, chtěl bych, abys mne do rodného listu dopsala jako otce, abychom byli rodina. Tak proč to neudělat hned. Hani, řekl, zamiloval jsem se, i tobě nejsem lhostejný, budeme spolu žít a já myslím, že někdy v budoucnu by se i náš život dal legalizovat sňatkem, ale jistě to pro tebe nebude podmínka. Zdeno, pohladila jsem ho po tváři a vášnivě ho políbila. Hladil mně a naše oboustranné něžnosti nás poprvé doprovodily až do nové ložnice, ve které začaly naše milostné příběhy, kterých později byly desítky a stovky. Ač je to k nevíře, ale do té doby, spával Zdeno vždy doma, až na drobné výjimky, když mi v těhotenství nebylo dobře, to ale spával u mě jen na sedačce. Nijak na mne nenaléhal. Jak jen tohle dopadne …..

Zdeno byl neuvěřitelný, staral se o mne vzorně, denně mi vyznával lásku, milovali jsme se, jak jen to šlo s ohledem na mé těhotenství, hlavně jsme si hodně povídali. Byl to krásný čas. Byla jsem velmi šťastná a byla jsem ráda, že to osud tak nějak narovnal do kolejí. Zdenovi jsem byla velmi vděčná za to, co pro mě dělá, snažila jsem se mu věnovat, mazlila jsem se s ním, což mu evidentně bylo velmi milé. Moc dlouho jsem byl sám, odvykl jsem si milostnému životu. Když jsem s tebou, tak si to nesmírně užívám, je to s tebou moc krásné. Nepochopím, jak můj syn se tohoto nádherného milování, mazlení mohl lehkovážně vzdát. Jsem rád, že se vše tak obrátilo v můj prospěch, že jsi zůstala v naší rodině. Nyní si už nedovedu představit, že bys ke mně nepatřila a tohle všechno, myslel tím nejen mne, ale hlavně mé tělo, by měl někdo jiný. Každým dnem se naše láska prohlubovala a náš vztah utužoval. Jednoho dne jsem se vrátila z kontroly a volala Zdenovi. Zdeno, kdy přijdeš domů, může to být dříve? Může, tak to tu sbalím a jedu. Přijel asi za hodinu. Měl strach, že se zase něco stalo. Zdeno, byla jsem na kontrole a tam mi sdělili, že... Nevím jak to říci, ale v mém bříšku je holčička. Ukázala jsem mu fotku z ultrazvuku. Seděl, nic neříkal a jen mu tekly slzy. Budeme se muset dohodnout, jak to teda bude s otcovstvím. Prosím, nějak si to znovu promysli, ale klidně může kolonka být vyplněna - otec neznámý, již jednou jsem to říkala. To v žádném případě, pokud budeš souhlasit, tak to uděláme, jak jsme si řekli. Je to přeci dítě z rodiny. Já si nemám co promýšlet. Hleděl na mne a měl slzy v očích. Budu táta a v duchu i děda. No není to krásné? Byli jsme oba jak slzavé údolí. Ale to jen štěstím. Miluji tě Hanino, i já tebe Zdeno. A až se holčička narodí, uděláme svatbu, chci, abys byla mojí ženou, pokud budeš souhlasit. Svatba bude v kostelíku v mojí vesnici, kde jsem se narodil a kde jsem měl i křtiny. Souhlasíš? Ano, bude to jistě krásné. Ale nechci velkou svatbu, jen rodinnou, řekla jsem. Souhlasím i já. No a jak se holčička bude jmenovat obrátila jsem se na Zdena. Řekni si jméno a já ho budu respektovat, pravil. Líbilo by se mi jméno Lea. Ano, to je hezké jméno, ale na to je ještě čas, to se může ještě změnit, pokud by sis to rozmyslela. Nerozmyslela, narodila se nám krásná, hnědooká Lea s vlasy samý prstýnek. Zdeno byl v sedmém nebi, byl u porodu, moc mi pomáhal, utěšoval mne, hladil, líbal, celou dobu mne držel za ruku. Porod trval sedm hodin. Když už jsme byli na pokoji a byl trochu klid po porodu řekl: Haninko, jsi má největší láska v životě. Jsem rád, že máme Leu a že jste obě v pořádku. Za několik dní nás pustili domů. Doma jsme si to teprve užívali. Za to, že jsem Zdenovi porodila holčičku, jsem dostala krásné šperky – náušnice, náhrdelník a náramek. Něco tak nádherného a jistě i drahého jsem si snad ani nezasloužila, říkám Zdenovi. Ale ano, jsi moje láska a já si tě budu nyní jen rozmazlovat. Mám dvě holky, které miluji z celého srdce. K tobě Hanino chovám velkou lásku, která skončí až mým posledním vydechnutím. Je to hodně silný cit a mne naplňuje, cítím se o dvacet let mladší. Dodáváš mi hodně síly, vzbudila jsi u mě neuvěřitelné city, velkou lásku a milostnou touhu po tobě. Je to neuvěřitelně silné, nikdy nic takového jsem nezažil. Moc tě miluji a doufám, že i ty mě a bude to tak napořád. Jen doufám, že mne nikdy neopustíš, aby mi zbyly jen oči pro pláč. Zdeno, tak jako jsi se o mne a později i o nás postaral, tak jak se z přátelství rozvinula naše láska, tak to jen tak nikdo nezažije. Jsem šťastná, že já s tebou jsem to zažila a děkuji ti za to. Budu navždy jen tvá, budu tě nesmírně milovat a budu si užívat života s tebou. Taky bychom mohli dát Leušku pokřtít? Nemyslíš? Souhlasila jsem. Byla jsem čerstvě po porodu, tak na milování nebyla ta správná doba. Proto jsme se jen hladili, líbali a všechny ty něžnosti nám vydržely skoro až do rána.

Čas ubíhal, Zdeno chodil do práce, já jsem mu občas pomáhala z domu, vychovávala jsem naši Leušku a byli jsme šťastni. Jezdili jsme na výlety, Zdeno chodil s kočárkem na procházky, někdy jsme chodili společně a bylo to moc fajn. Taky vířivku jsme si náležitě užívali v klidu domova jen my dva, občas i Leuška. V duchu mně pořád tížilo, že jeho vztahy se synem byly na bodu mrazu. Chtěla jsem to nějak napravit, protože se myslím, že i ve skrytu duše to mrzelo Zdena. Jednoho dne mi volal Mirek. Ahoj Hani, jak se máš? Co že sis po tak dlouhé době vzpomněl a voláš mi? Ale nějak se mi zastesklo po někom, kdo mi byl blízký. Jen tě upozorňuji, že nic se nedá vrátit, dvakrát do jedné řeky nevstoupíš, suše jsem konstatovala. To já vím, je mi toho všeho moc líto, ublížil jsem ti. To teda jo a hodně, to se nikdy nedá zapomenout. Ale chtěl bych vše dát do nějakých kolejí, abychom mohli zůstat alespoň jako přátelé. Co bys tomu řekla, pozval bych tě na oběd. Šla bys se mnou? Viděla jsem za tím pozváním hlavně příležitost, že bych mohla něco vymyslet ohledně narovnání vztahů se Zdenem. No možná bych o tom uvažovala. Zavolej mi za týden a něco možná vymyslíme. Tak dobrá. Zatím se měj. Týden utekl jako voda. Zvoní mobil. Mirek. Ahoj, tak jak ses rozhodla? Mohu tě pozvat na oběd? No dobrá tedy, kdy a kde? V pátek a vyzvednu tě u tebe doma. Ne, já dorazím až do restaurace. Proč nechceš vzít z domu. Protože při té příležitosti si ještě něco zařídím. Dobrá tedy, v pátek ve 12 hodin. Tak budu čekat. Kdyby se ti nehodilo, zavolej. Dobrá. Rozloučili jsme se. No a teď jak to řeknu Zdenovi. Zdeno přijel z procházky s Leuškou. Přebalila jsem ji a šla nakojit. Zdeno si uvařil kávu a spokojeně si sedl vedle mě. Měl tyto chvíle velmi rád. Nevynechal žádnou příležitost, když jsem kojila, pro mě to bylo úsměvné, ale časem jsem pochopila. Moc rád se koukám, jak se krmí Leuška a prohlížím si tvoje ňadra, kterými tě pán Bůh obdaroval. Tohle vše je jen Zdenovo, že Haninko? a potutelně se usmál. No Zdeno, jen na kratší dobu se o ně musíš dělit s naší Leou, ale jinak jsou jen tvoje a šibalsky jsme se usmála. Máš krásné tělo, ale hlavně vzácnou duši. Moc tě miluji.
Vždy ho to nějak uklidnilo, pořád se nějak nemohl zbavit myšlenky, že bych ho mohla opustit. I mně to trápilo, protože bych to nikdy neudělala. Chtěla bych ti něco říci, Zdeno, Mirek mně volal a pozval mne na pátek na oběd. Ráda bych s ním šla. Mohl bys mi pohlídat Leu? Podíval se na mne a byl celý bledý. Co je ti lásko? Doslova mě tím, jak zblednul, vyděsil. Doufám, že ti bude nabízet svou lásku a ty mu neodoláš. To se teda Zdeno na tebe zlobím, jak si můžeš něco takového myslet, hodně moc mi ublížil, podvedl mne, ač jsme byli zasnoubeni. Nikdy bych už s ním nechtěla nic mít. Jsem zamilovaná do tebe a tak to zůstane. Jen mi je líto, že ty i tvůj jediný syn máte vztahy na bodu mrazu. Tak se to budu snažit nějak narovnat. Život utíká rychle a neměli bychom na nic čekat. Čas totiž nikdy nevrátíš. Tento oběd mi zrovna nahrál do situace, kdy se sejdeme a pohovoříme. Mám se s ním sejít ve 12 hodin. Zdeno se uklidnil. Připravím ti Leu, jen jí dáš moje mlíčko v lahvi. Brzy se vrátím, jen pojedu MHD, nechci, aby věděl, kde bydlím. Bylo domluveno, viděla jsem, že až do pátku byl Zdeno celý nesvůj, nadmíru mne častoval něžnostmi. Milovali jsme se každý den i několikrát, jako kdyby mi chtěl dokázat, že on je lepší, abych nepodlehla Mirkovi. Blázínek, vždyť ví, jak moc ho miluji. Zaslouží si to, je jen můj, moje láska, přítel a milenec v jedné osobě. V pátek jsem se hodila do gala a vyrazila. Zdeno na mne koukl, a řekl: No vsadím se, že tě bude uhánět jak o závod. Naposledy Zdeno říkám, že miluji jen tebe a tak to zůstane. Brzy se vrátím a uděláme si hezké odpoledne. Budu na tebe lásko netrpělivě čekat, nezapomeň, že jeden starý muž tu bude navždy pro tebe, bude na tebe čekat s naší malou Leuškou. Na to nikdy nezapomenu, neboj se. Vroucně jsem ho políbila na rozloučenou a odešla. Poobědvali jsme a probrali moc věcí. Šlo to celkem rychle. Ta ženská ho stále uháněla, až se to muselo řešit na policii. Prostě prý měl období, kdy potřeboval tvrdý sex a to se mnou neměl. Tak to hledal jinde. Nechtěl chodit do bordelu, tak si vzal prostitutku domů. To byl teda nápad. No nevím, ale to jsem nechtěla ani rozebírat. V řeči jsem se snažila dostat na téma syn – otec. Podařilo se. Přiznal, že se s otcem hodně pohádal, že si hodně věcí vyčetli, že ho to mrzí, ale otec krom pracovních věcí s ním nijak nekomunikuje. A ty se s otcem vídáš? No, jen si voláme a tak trochu poklábosíme. Víc jsem nějak nechtěla rozebírat, protože nevím, jak to doopravdy je. Zaplatím a odvezu tě domů. Protože můj starý byt byl nedaleko od nového, nechala jsem se vysadit na této adrese. Až odjel, tak jsem se vrátila domů. Zdeno čekal netrpělivě na mne s Leuškou, která klidně spinkala. Už ve dveřích jsme se vítali mnoha polibky. Bylo na něm vidět, jak z něj ta nervozita spadla. Jsi tu brzy. Říkala jsem, že se brzy vrátím a slovo držím. Uvařil mi kávu a já vše vyprávěla. Zdeno, mám milujícího přítele, krásnou holčičku, chci, abys urovnal vztah se svým synem. Je to tak více či méně i moje rodina a trápí mne zrovna tak i tebe, že je tomu jinak. Moc jsem se o stavu věcí nerozpovídávala, ale Mirka to mrzí a mně je to líto. Nějak to spolu promyslíme, pozvala bych ho na oběd a mohli bychom si všichni spolu pohovořit. Minulost necháme spát, tu stejně nezměníme, ale současnost a budoucnost ovlivnit můžeme a nebudeme na nic čekat. Ptal se mne, zda se spolu vídáme, řekla jsem jen, že si občas voláme. To je dobře, on nic neví, řekl Zdeno. Byl rád za moji aktivitu. Celé odpoledne bylo přímo romantické, samé něžnosti, láska, sladká slovíčka z obou úst jen tiše plynula do ouška toho druhého, no užili jsme se dosytosti...

Taky nastal čas, abych řekla rodičům, že jsou prarodiče a mají vnučku Leu. Z toho jsem měla největší strach. Zavolala jsem mamince, že bych přijela s přítelem a ještě přivezu překvapení. Naplánovali jsme návštěvu na prodloužený víkend.

Se Zdenem jsme naplánovali společný oběd s Mirkem. Bylo na mně, abych Mirkovi zavolala a pozvala ho. Nebylo nic snazšího. Volám Mirkovi: Ahoj Míro, chtěla bych ti oplatit pozvání na oběd, měl bys čas v sobotu tak na 11 hodinu? Jo nemám program, přišel bych. Musíš si napsat ale mou novou adresu, protože jsem se stačila přestěhovat. Dobře, přijedu. Byl přesný, přinesl mi krásnou kytici . Když si sedl do křesla, otevřely se dveře vedlejšího pokoje a vešel Zdeno, v náručí choval naši Leu. Mirek seděl jako přibitý. Tati, kde ses tu vzal? Co to dítě? Hanina tě taky pozvala? Ale ne, my už Mirku, dlouho spolu žijeme a máme spolu tuhle malou holčičku Leu. To není možné, takhle radikálně jsi změnil svůj život? V tu chvíli nám oběma zatrnulo, jak se říká. A proč ne, Hanina se mi líbila, už když k nám nastoupila, bohužel, měla oči jen pro tebe. Potom se vše zvrtlo a já jsem měl cestu volnou. Zdeno popošel s Leou ke mně a krásně mne políbil. I já jsem mu jeho polibek oplatila vášnivým objetím. Mirek měl plné oči slz, ale ustál to. Možná mu došlo, co navždy v životě ztratil. Ale za chyby se platí. A někdy dost tvrdou měnou. Mně se zdálo, že se doma moc nezdržuješ, tušil jsem, že jsi si asi našel nějakou přítelkyni, ale že to bude Hanina, to by mne ani ve snu nenapadlo. A jak vám to spolu klape? Vyzvídal. Mirku, Zdeno je mojí životní láskou, naše přátelství přerostlo v lásku, milujeme se, máme spolu Leu a je nám oběma moc krásně. Užíváme si života, dokud je nám přán. Po celou dobu návštěvy jsme se navzájem se Zdenem různě hladili, dotýkali, jak říkával Zdeno – něžnili jsme se, letmo se i líbali. Bylo na nás vidět, jak jsme zaláskovaní. No tak to musíme zapít, pravil Mirek. Zapiješ to s otcem, já zatím kojím, tak se tohoto požitku pro tuto chvíli vzdám. Oběd proběhl v příjemné atmosféře, věci se daly do pohybu. Ani náznakem Mirek nepochyboval, že by dítě mohlo být jeho. Nebo spíš ani nepřemýšlel, že by tak mohlo být. Bude tedy navždy klid, snad. Všichni jsme si užili krásné odpoledne. Na Zdenovi bylo vidět, že je rád, že vztahy se synem jsou, jak mají být. Když se Mirek po návštěvě loučil, řekl: Jsem rád, že to vše tak dopadlo, je na vás obou vidět, jak se milujete, je to až neuvěřitelně krásné, moc vám to přeju a ať vám to hodně dlouho vydrží. Tátu objal a ten byl v sedmém nebi. Mně lehce políbil na tvář. Slíbili jsme si, že se zase brzy uvidíme. Když Mirek odešel, řekl Zdeno: Haninko, pojď si ke mně sednout. Seděli jsme vedle sebe, vzal mne za obě ruce, díval se mi do očí a řekl: Jsem nejšťastnější chlap na světě, mám krásnou, chytrou ženu, krásnou dceru, zároveň i vnučku, miluji vás obě a jen si přeji, abychom ve zdraví se dožili snad sta roků. Děkuji ti, že jsi mne zase dala se synem dohromady. Takový závěr návštěvy jsem ani nečekal. Objal mne a vášnivě políbil. Právě teď, ale i jindy, jsem ze všech jeho něžností a polibků cítila tu neuvěřitelnou touhu a lásku, kterou Zdeno ke mně choval. Proto jsem nikdy o jeho citech nepochybovala. Jsem, Zdeno, ráda, že jsme velká rodina, která bude držet pohromadě a život pojede ve starých kolejích a tak jsem si to i přála...

Za týden odjíždíme za rodiči na Vysočinu. Z toho mám obavy, jak tato návštěva dopadne. Přijeli jsme k našim, vystoupili jsme se Zdenem z auta, uzamkli ho a šli do domu. Byla to řádná vítačka. Sice, jak znám maminku. byla trochu zaražená, že Zdeno je určitě o dost starší, ale je to přeci můj život. Přivezli jsme vám jeden velký dárek pro oba, tak si musíte pro něj s námi do auta dojít, říkám mamince. Když maminka přišla k autu a viděla v něm sedačku s Leou neubránila se slzám. A nic jsi nám neřekla. Mami věděla jsem, že budeš mít strach, taky jsem byla v nemocnici, ale brzy mně pustili domů a Zdeno se o mne pořád staral, musela jsem polehávat. Vše nakonec dobře dopadlo. Ještě Lea není pokřtěná, tak doufám, že přijedete na křtiny. No, to víš že jo. Návštěva u našich rychle utekla. Užili jsme se i atmosféra byla velmi přátelská. Taťka s mamkou si začali tykat se Zdenem a bylo to moc fajn. Na Zdenovi bylo vidět, jak si to vše užívá, jak je šťastný. V mém dětském pokojíku, který rodiče nechali tak, jak jsem ho opustila po ukončení studiích, jsme spali všichni tři a já jsem si užívala Zdenovu lásku ještě dlouho po půlnoci.

Až jsme se vrátili domů, tak jsme naplánovali křtiny. Lea bude mít za kmotra Mirka. Mirek s tím s radostí souhlasil. Křtiny proběhly v malém vesnickém kostelíku a bylo to dojemné. Po té jsme odjeli k nám domů, kde se jedlo, pilo a hodovalo. Hani, můžu si Leu pochovat? Ale jistě, jsi přeci její kmotr,jen dej na ni pozor, musíš ji držet pořád hlavičku. Choval ji, dělal na ni obličeje, až se nakonec rozplakala. To jsem nechtěl Leo, jsem přeci tvůj strýc a mám tě moc rád. Do vínku od strýce Mirka dostala krásné zlaté otevírací srdíčko a řetízek.V krabičce byl přiložen obnos 50 000 korun. To mne dojalo. To si nemůžeme vzít Mirku, ale ano. To je pro Leu do vínku. Poděkovali jsme. Křtiny se vydařily. Večer jsme se rozloučili. Když jsme se Zdenem ulehli, byli jsme nesmírně šťastni, Lea je jen naše, vztahy s Mirkem se urovnaly, naši jsou spokojeni. Zdeno, miluji tě, chci si tě vzít, jestli ty mne ještě budeš chtít. Jak bych nechtěl, čekám, že ty budeš chtít být nevěstou a budeš toužit, abych se stal tvým manželem. Já po tom toužím už hodně dlouho, abys byla jen mojí i podle jména. Nechci ale, abys jednou řekla, že jsem tě uhnal. A není tomu tak? Říkám s úsměvem na rtech. Zdeno se pousmál a začal mne vášnivě líbat. Věděl, že to tak bylo. Čas dozrál k tomu, že naše láska už nechtěla na nic čekat, naše těla chtěla dát průchod touhám, které jsme měli jeden po druhém. Den skončil nejen krásným něžněním, ale hlavně milováním.

Jak se říká, rok s rokem se sejde.... tak rychle utekl rok od narození naší Leušky, který byl plný zvratů. To to uteklo, říkala maminka a měla pravdu při jedné z návštěv s tatínkem u nás. Leuška lezla, chodila a bylo s ní dosti starostí, byla totiž nesmírně zvídavá. Ale byla to naše princeznička, kterou jsme milovali, zvláště Zdeno z ní byl celý pryč. Každou volnou chvilku jí věnoval, pořád se s ní mazlil, až jsem ho škádlila slovy, že toho mazlení už na mne moc nezbývá. Tomu se vždy hlasitě zasmál a večer mi dokazoval, jak mi to musí vynahradit. Byly to krásné chvíle našeho života. Firmě se dařilo, Mirek to zvládal na jedničku a tak měl Zdeno dost času i na nás. Jen osud to měl v knize napsané nějak jinak.

Téměř každé ráno jsme vítali krásným milováním, já potom připravila snídani, Zdeno mne krásně políbil, na rozloučenou, zajisté i Leu a odjel do práce. Rodinná idylka. Během pracovní doby mi často volal, mailoval, nebo i skypoval. Stýskalo se nám po sobě. Najednou zvoní mobil. Myslela jsem, že je to Zdeno a tak říkám, lásko, zase už se ti po mně stýská? Ale to jsem já Hani, Mirek. Promiň, myslela jsem, že je to Zdeno. Tátu odvezli rychlou do nemocnice, asi nějaká mrtvice. Nemohla jsem ani dýchat. Z očí se mi valily potoky slz, celá jsem se klepala. Můj život se Zdenem se hroutí a ještě v této době, kdy pod srdcem nosím Zdenovo dítě. Co bude dál?To vše mi proběhlo hlavou. Kam ho odvezli? Na Homolku. Vzpomněla jsem si, že jeden můj spolužák Pavel je doktorem na Homolce. Zkoušej sehnat nějaké známé, já taky budu a přijeď k nám. Pavla jsem dohnala. Měla jsem v tu chvíli i štěstí v tom, že byl na jeho oddělení. Hano, není to moc dobré, musíme ho uvést do umělého spánku, udělat vyšetření a pak uvidíme. Mohu ho vidět? Můžeš, půjdu tam s tebou, ale tak nejdřív až za dvě hodiny. Souhlasila jsem. Volala jsem Mirkovi ať rychle přijede, že odjedu do nemocnice. V nemocnici jsem se setkala se spolužákem Pavlem, kterého jsem neviděla od základky. Bylo to sice milé setkání, jen jsem se nemohla nějak soustředit. Došli jsme na JIP, kde byl Zdeno. Myslela jsem, že omdlím. Byl bílý jako stěna, napojený na přístroje, ústa hodně zkřivená k jedné straně. Hned jsem si pomyslela, že je to Boží trest. To ale přeci snad není možné. Pojď Hanko, tady nemůžeme moc dlouho být. Chtěla bych mu dát alespoň jeden polibek, dovolíš mi to ? No dobrá, tak jeden a jdeme. Pohladila jsem ho po tváři, dlouze políbila a tiše řekla, miluji tě, čekám tu na tebe, nikdy tě neopustím, ať to dopadne, jak to dopadne. Vrať se mi do života rychle, čekáme tě nejen s Leuškou. Odešla jsem s Pavlem do jeho lékařského pokoje , kde už jsem neudržela slzy. Vše jsme probrali, dal mi na sebe mobil, že si budeme volat. Zachraň mi mého Zdena, je celý můj život, potřebuji ho já, Leuška a naše ještě nenarozené dítě. Jsem těhotná tři měsíce, pravila jsem Pavlovi. Neboj, udělám co budu moci. Byla jsem ráda, že tu mám alespoň nějakou spřízněnou duši v té hrůze. Nevím, ani jak jsem dojela domů.
Mirek s Leou už na mně čekali. Lea dostala jídlo a potom jsme se naobědvali s Mirkem. Vše jsem mu řekla. Nabízím ti, že tu s vámi budu, alespoň z počátku. Neboj, budu spát v druhém pokoji, vše zůstane jen na lajně přátelství. Souhlasila jsem, byla jsem najednou s Leou sama, tak jsem uvítala jeho přítomnost. Hele Mirku, pokud se o něco pokusíš, vyhodím tě bez milosti a už sem nesmíš. Neboj, nejsem blázen, pravil. Dny ubíhaly, Zdeno se moc nelepšil. Byla jsem zoufalá. Každý den mne tam tak na 10 minut pustili, ale nevěděl, že tam jsem, byl pořád v umělém spánku. Volal mi spolužák, že při operaci se jim podařil odstranit veškerou krev a stav by se měl zlepšovat. I tak se taky stalo. Asi za dva týdny ho postupně začali probouzet z umělého spánku. Doktor chtěl, abych přijela. Když ho po dalším týdnu probudili alespoň na půl hodiny, byla jsem tam. Zdeno, lásko moje, hladila jsem nejen jeho ruku, ale i tvář a zkřivená ústa. Jsem ráda, že jsi zase na tomto světě a že jsi tu pro mě a Leu. Moc tě miluji, Leuška posílá tatínkovi pusinku. Tekly mu slzy. Zdeno, neplač. Hani budu určitě mrzák, jedna noha není moc pohyblivá a tvář mám zkřivenou, šeptal mi tiše.Neboj, rehabilitace dají nohu do pořádku i rty a já jim pomohu svými polibky, uvidíš, že to bude dobré. Musíš tu pro nás být. Pro mě, Leušku a to ještě nenarozené miminko. Zdeno na mne nevěřícně pohlédl a oči se mu rozzážily. Ano jsem těhotná, ve třetím měsíci, čekáme spolu miminko. Snažil se usmát, ale moc to nešlo a tak se mu do očí hrnuly slzy, byly to slzy štěstí. Objal mne, v tom objetí bylo tolik lásky a něhy, které byly pro mě odměnou za všechno to utrpení, které během těhotenství snáším s jeho nemocí. I já jsem se snažila ho trochu líbat na ústa.. Nebylo to tak nejhorší, i to Zdena trochu uklidnilo. Chtěl, abych ho všade hladila, chtěl zjistit, zda funguje to, co má. Bohu dík, že fungovalo, to byl Zdeno docela potěšen. Bože, já budu zase táta. No, a proto musíš být silný, brzy se zotavit a vezmu si tě domů. Budeme na tebe každý den čekat všichni tři. Trvalo to ještě dlouho, než můj spolužák dovolil, že může opustit nemocnici. Každý den jsem za ním dojížděla, někdy jsem vzala po poradě s doktorem i Leušku, což dost potěšilo Zdena. Když jsem si ho odvezla domů, bylo u nás mnoho radosti. Zdeno dobře nohu rehabilitoval, ale jen s berlemi ještě musel chodit a rehabilitace rtů se také povedla, jen koutek už mu zůstane trochu pokleslý, ale to vůbec nevadí. Jsem ráda, že jsi doma, že jsi u nás. Budeme o tebe pečovat, jak ty jsi pečoval o nás. A taky ti musím říci novinu, kterou jsem si nechávala až na tuto dobu. Byla jsem na kontrole a na ultrazvuku mi řekli, že čekáme, - no hádej, co to bude? Zadíval se na mne těma svýma medovýma očima a řekl schválně, nechám se poddat. Bude to tatínku kluk. Krásně se usmál a oči se mu zalily slzami. Neplač, lásko, je to naše společné dítě. Jsem moc šťastná. Teď je na tobě, abys pro něj vybral jméno.Víš Hani ,řekl Zdeno, to, že jsi mi řekla, že budeme mít dítě mě postavilo doslova na nohy. Těšil jsem se, řekl jsem si, že když jsi těhotná a máš doma roční holčičku, budeš potřebovat moji pomoc. Musím ti říci, že i Mirek mi hodně pomáhal, vozil mi nákupy, nebo hlídal Leušku. Má taky nějakou přítelkyni a chtěl by nám ji představit. Tak to za nějaký čas budeme muset naplánovat. A jak jsme rozhodli, tak se později i stalo. Víš, nemáme před sebou žádné tajnosti a tak ti chci říci, i když se ti to nebude asi líbit, že první týden co se ti stala ta příhoda spal u nás na sedačce Mirek. Nechtěl nás tu nechat samotné a já byla ráda, že tu je někdo z rodiny se mnou. Nic se nestalo, o nic se nepokoušel. Je jak vyměněný. Zdeno kupodivu tuto informaci vzal v klidu a já byla ráda, že ho nic nebude stresovat. Týdny ubíhaly, chodili jsme na malé procházky, docházela k nám rehabilitační sestra, Mirek vozil tátu do bazénu na rehábku. Zdeno se lepšil a to hodně. Za měsíc budu rodit. Tohle těhotenství jsem si moc neužila, byl to samý stres, měla jsem hodně velký strach o svého Zdena. Ale Bohu dík, že to vše dobře dopadlo. Jen ten čas utekl moc rychle.

Zdeno chtěl zase být u porodu. Upřímně, nebyla jsem moc nadšená, zvláště po té jeho mozkové příhodě, přeci jen porod je pro tatínka vždy něčím dost duševně stresujícím. Ale zase jsem mu nechtěla upřít ten zážitek. Tak snad to dobře dopadne, každou myšlenkou jsem se tak utěšovala. Když už se blížil termín, dohodla jsem s Mirkem, že u nás bude spávat, protože to bude vše komplikované. Já pojedu do porodnice s Mirkem, Zdeno s námi a musíme vzít i Leušku, kterou v nemocnici bude Mirek hlídat. Zdeno ještě dlouho nemohl řídit auto a nebyl nikdo, kdo by ji pohlídal. Jak jsme to naplánovali, tak asi za týden mi začalo být nad ránem zle. Přihlásily se porodní bolesti. Lehce jsem vzbudila Zdena. Zdeno, řekla jsem a lehce jsem ho pohladila po tváři a políbila. On si v tom polospánku myslel, že se chci milovat, protože tak to u nás velmi často oboustranně chodilo. Budeme se něžnit a milovat, Haninko? Řekl v polospánku. Kdepak Zdeno,to necháme na jindy, začínám rodit a budeme muset jet. Rázem byl vzhůru a v okamžení byl oblečen. Vzbudila jsem Mirka. Věci jsem měla sbalené, Zdeno dal do sedačky Leu a už jsme frčeli. Přijeli jsme do porodnice a za hodinu se nám narodil Jakoubek. Jeho jméno vybral zase Zdeno a mně se moc líbilo. Zdeno byl zcela duševně vyčerpaný, měla jsem o něj hrozný strach, ale při porodu byl velmi statečný, pomáhal mi, byl se mnou a to byla pro mě velká podpora. Potom seděl na chodbě jako hromádka neštěstí. Mirek ho utěšoval, ať se raduje, že má syna a on bratra. Bylo to tak zamotané. Zdeno je dědeček a táta najednou. Toto tajemství však někde hodně v hloubi skrývala mysl nás obou a odejde s námi do hrobu. Jde nám jen o blaho našich dětí a každá rodina má svá tajemství. Jsem rád Hanino, že jste s Jakoubkem v pořádku. Moc ti za něj děkuji, v mém pokročilém věku mám tedy ještě jednoho syna a krásnou dcerušku. Nemohu ani vyjádřit, jak moc jsem šťasten. Doma se pak Zdeno a Mirek museli postarat o Leu než jsem se vrátila s Jakoubkem domů. Obstáli na jedničku. I když málem zavařili mobily. Chápu, na rodičovské povinnosti nebyli moc stavění a tak, když něco nevěděli, a že toho zrovna nebylo málo, jeden nebo druhý volali. Byla jsem jak telefonní ústředna. Za tři dny nás pustili domů a zajisté doma mne kromě Leušky a Zdena zase čekal dárek v podobě krásných klenotů. Zdeno měl vkus a tak zase vybral to, co se mi moc líbilo. Naše Leuška se pořád chodila do kolébky dívat na Jakoubka a jak žvatlala a poslouchala nás, jak mu říkáme Kubíčku, hladila mu ručičku a říkala: tam Kubi a ukazovala na Kubíčka. Nebo přišla za mnou do kuchyně, vzala mne za ruku a šly jsme ke kolébce a ukazovala na Kubu a říkala: Kubi hajá. Bylo to dojemné, Zdeno pookřával každý den, fotili jsme, užívali jsme si krásy života s našimi dětmi.

Hanino, tak jak naplánujeme svatbu? Už máme druhé dítko a svatba nikde. Chceš mne ještě? Zeptal se mně Zdeno s trpkým úsměvem na rtech. Nerozmyslela sis to po té nemoci? To víš, pajdám a už budu, ústa zkřivená, no nic moc ke koukání pro takovou krásnou maminku. Ptám se již asi po třetí a pořád se nějak svatba odkládá. Zdeno, tohle už nikdy nechci slyšet, zvýšila jsem hlas, až se Zdeno podivil. Nikdy jsem s ním tímto tónem nemluvila. Myslíš, že když mám s tebou dvě děti, že tě nebudu chtít? Že bych měla to srdce děti připravit o tak báječného tátu a sebe o životní lásku, kterou z celého srdce miluji? Tyto myšlenky jsem vyslovila tak důrazně, že Zdeno stál proti mně a byl naprosto konsternován. To viš, že jsem si to nerozmyslela, že chci být krásná nevěsta v bílých, nádherných šatech a stát po tvém boku, zmírnila jsem tón hlasu, ale vždy se do toho něco připletlo. A tak tedy po druhém dítku byla svatba, v malém, venkovském kostelíku, který byl nádherný, v něm byl pokřtěn můj Zdeno a obě naše děti. Byla jen malá, rodinná oslava. My, naše děti, Mirek s přítelkyní a svědci. Samozřejmě moji rodiče. No a jak se rozkřikne na vsi, že v kostele bude svatba, a hlavně koho, byl kostelík obsazen do posledního místečka. Zdeno chtěl, abych si vybrala svatební šaty z jednoho francouzského katalogu, který přinesl. Jedny mne doslova okouzlily. Byly úžasné, kombinované s krajkou a spolu se šperky, které jsem od Zdena dostala za Leu jsem v nich vypadala opravdu jako princezna. Zdeno mi je nechal dovézt. Ani jsem se nepídila, jak byly drahé, ale podle vzhledu asi neskutečně. K oltáři jsme šli spolu se Zdenem ruku v ruce, Zdeno však ještě o holi. Bylo to moje přání, aby Zdeno věděl, že jsem a budu mu oporou po celý život, že se za něj nestydím, že jeho zdravotní stav je takový, jaký je a bohužel pro něj, nebude lepší. Ale zůstal tu pro mě a pro naše a to je hlavní. Byl dojat mým zdůvodněním i farář toto gesto milující a chápající manželky velice ocenil. Slíbili jsme si nejen věrnost, ale že budeme při sobě stát v dobrém i zlém, což jsme si do této chvíle již několikrát zkusili a obstáli jsme bez ztráty květinky, jak se říká. Zdeno vybral nádherné prstýnky, on měl silnější, já slabší a na mém za to byly tři diamanty, které měly představovat Leu, Jakuba a Zdena. Byly to opravdové skvosty a jistě i velmi drahé. Zdeno měl vkus na šperky a na oblečení. Šperků jsem za celý život s ním dostala dost a dost. První manželské políbení bylo oboustranně vroucí a bylo jich několik. Líbali jsme se a hladili po tvářích, oči se nám leskly slzami.. Slzeli i naši nejbližší. Všichni věděli, že jsme zamilovaní, že jsme si oporou, že náš vztah není založen na penězích, kterých Zdeno za svůj dosavadní život vydělal tolik, že je za náš společný život ani nemůžeme utratit. Po veselce jsme se sešli v jednom malém penzionu, kde byla rezervace jen pro nás a tam jsme seděli, než naše dítka začala usínat. Svatební noc lehce a nesmlouvavě plynula, já pobíhala mezi Leuškou, která nějak kašlala a neklidně spinkala a kojením našeho Jakoubka. Zdeno v pokročilém nočním čase říkal s úsměvem na rtech: myslíš, že se vůbec ještě pomilujeme, abychom dostáli svatební noci? Dotkla jsem se prstíky jeho rtů, tiše a láskyplně jsem špitla: už nic neříkej a miluj mne tak, jak to nejlépe umíš jen ty. A tak se i stalo. Oba nás láska vynesla někam do nebeských výšin, kde nám oběma společně bylo moc krásně při našem prvním manželském milování... Děti, jako kdyby tušily, že maminka s tatínkem nutně potřebují čas lásky, byly asi dvě hodiny zcela ztichlé. Snad celý život jsme na naši svatební noc vzpomínali a moc jsme se při tom usmívali. Zkrátka, když se dva milují, je svatebních nocí během života nespočet...
Jednoho dne jsme oba jeli s kočárky na procházku. Jezdili jsme tichými místy, kde jen sem tam zabloudil nějaký osamělý běžec. Když jsme mijeli malý splav slyším vedle sebe povědomý hlas: teda tobě to sluší s tím kočárkem a on Jirka, spolužák z vejšky. Krásný, urostlý kluk, kolem kterého se vždy motaly krásné holky. Ahoj, kde se tu bereš? Ale jsem v Praze jen na školení, tak jsem si šel z hotelu zaběhat. A co ty? No já s manželem větráme naše dítka, Leu a Jakuba. Ukaž, ať si vezmu mustr, no už máš taky na čase si založit rodinu. Ty nevíš? Žiju v Brně s Monikou už dva roky a asi do toho praštíme. Tak se měj hezky, já běžím polykat kilometry. Ty se taky měj, a tím jsme se rozloučili. Udělali jsme pár kroků a Zdeno se zastavil a říká: Hani, viděl jsem, jak na tobě mohl nechat oči, ani v koutku duše ti nevadí, že máš vedle sebe starého chlapa a k tomu ještě mrzáka? Zastavila jsem se i já, celá jsem se chvěla a nemohla jsem potlačit slzy. Moc mne, Zdeno mrzí, že pořád a pořád přemýšlíš o tom, že bych tě nemohla mít ráda, když jsi takový, jaký po té nemoci jsi. Moc mně to zraňuje, někdy i v noci pláču do polštáře, protože jsem si nikdy nedovedla představit, že někoho budu tak moc milovat jako tebe, do svých polibků dávám všechnu lásku, všechna pohlazení a dotyky jsou plny touhy po tobě. Myslela jsem, že to všechno cítíš, ale vidím, že ne, nebo nechceš. To Hani nemyslíš vážně? A jak to mám brát, říkám. Nikdy jsem nehledala krásný kluky, ale spíš někoho, kdo se mnou půjde životem, ať už je jakýkoliv. Našla jsem tebe a s tebou mám nejen dvě krásná dítka, krásný život plný lásky, něžností, pochopení. Rozmazluješ mne, až je mi to někdy trapné. Jsi jen můj a tak to i zůstane. Já tě nikdy neopustím, jen pokud ty mne už nebudeš chtít. Je mi s tebou krásně a nikdy, ale nikdy už nic takového neříkej nahlas a ani o tom nepřemýšlej. Místo toho mne něžni a miluj. Hleděl na mne a z koutků očí se mu řinuly slzy. Bylo to zase tvé krásné vyznání. Tahle tvá vyznání mám moc rád, říkáš to takovým něžným hlasem, hlasem od srdce. A tak to Zdeno i myslím. Líbali jsme se dosti náruživě, Zdeno se neuhlídal, jeho ruce bloudily po mém těle i do těch skrytých zákoutí, protože krom ptactva nebeského nebylo nikde ani živáčka. Já jsem se ani moc nebránila. Už nikdy Zdeno na toto téma se mnou nemluvil a doufám, že ve skrytu duše ani na to nemyslel. I když, jistě ještě nějakou chvíli mu to trvalo...

Žili jsme si pohodově běžným životem s našimi všemi dětmi a všemi vnoučaty, protože k nim přibyla i dítka od Mirka, Lucinka a Davídek, prostě tak to osud chtěl. Často jsme hlídali Mirkovy děti, když si mladí potřebovali oddechnout. A to teprve bylo u nás živo a veselo. Lucinka s Davídkem byli totiž trochu zlobivá dvojčátka, asi po tatínkovi, jak říkával Zdeno, který už mohl chodit bez hole, noha však zůstala částečně oslabená a už nebylo možné, aby chodil normálně, trochu kulhal. Koutek u rtů se také nezlepšil a já tak měla možnost se vymlouvat, že ho musím neustále líbat, aby měl rehabilitaci. Tato rehabilitace se mu líbila nejvíce. Oba jsme se tomu pak společně vždy smáli. Hani, jsem jak hrabě Peyrac z Angeliky, říkával. Smála jsem se, no on se mi vždy líbil zrovna jako ty dnes, tak proč ne. Zdeno, nevynechám žádnou noc, ani žádné ráno, abych se s tebou mohla milovat. Buď takový jaký jsi, jsi chlap, kterého miluji pro tvoji povahu, pro tvé chování, zkrátka pro tebe. Krása je pomíjivá, nitro zůstává. Bylo to vyznání, které si Zdeno zasloužil a které ho usedavě rozplakalo. Jistě, vždy mi musel tato sladká vyznání oplatit a jak jinak, než jeho krásnými slovy, která mi jeho medovým hlasem sladce šeptával a něžným milováním, jak to uměl jen on....

Děti a vnoučata nám rostla. Když bylo Lee pět a Jakubovi skoro čtyři,jsme zase slavili vánoce. Po Štědrém večeru, když už bylo po tom všem shonu, dárky rozdány, naše zlatíčka spinkala pod tíhou vánočních překvapení, říká Zdeno: Hani, nadělil ti Ježíšek vše co jsi chtěla?, Ale jistě, bylo toho až až dost, moc mu děkuji a usmála jsem se. Ale přeci jen jeden dárek bych si ještě moc a moc přála. Nechápavě na mně kouknul. A já myslel, že jsem to všechno dobře nakoupil, řekl Zdeno provinilým hlasem. To jistě, tenhle se ale nikde koupit nedá. Tak mi prosím řekni, čím bych tě mohl ještě obdarovat, ze srdce rád to udělám. Zdeno, chtěla bych s tebou ještě jedno miminko a toužebně jsem se na něj zahleděla, pokud ovšem budeš chtít, dodala jsem. Ale já určitě nebudu proti, vidím ti na očích, jak po něm moc toužíš a víš, že já ti nic neodepřu. Ale Zdeno, to není o tom, že mi nic neodepřeš, nejde o věc, ale o živou bytost. Musíme oba toužit po dítěti. Je to závažné rozhodnutí. Ale Haninko,i já bych si také ještě jedno dítko přál. Víš, Zdeno, vidím jak je ti v přítomnosti dětí hezky, jak je rozmazluješ, miluješ, uděláš pro ně první i poslední, užíváme si je spolu, oni nás obdarovávají jejich dětskou láskou a přítomností, tak snad ještě jedno bychom zvládli, co myslíš? Haninko, to víš, že ano, a nemohli bychom začít pracovat na miminku už nyní? To mně hodně rozesmálo. No já myslím, že zkusit bychom to mohli, jestli jsme to nezapomněli, a oba jsme se od srdce zasmáli. Taky ti chci ještě říci, že Leuška musí chodit před školou do školky, Jakoubek je taky ve školce, a mně je tu bez nich smutno, než je po obědě vyzvednu ze školky. Měla bych i já vysněnou velkou rodinu. Pokud ti to zdravotně nebude vadit, já budu jen a jen rád. Pohladil mně a políbil a v jeho očích to toužebně zajiskřilo. Jen mám strach o tebe, mně ty porody daly zabrat víc jak tobě, spousta krve, tvé bolesti to mne přivádělo na pokraj šílenství. Ještě dost dlouho se mi to ve snách vracelo. Ale lásko, tak to příroda přeci zařídila, v bolesti se zrodí nový život a pak na vše zapomeneš, když držíš v náručí to malé stvořeníčko. Neboj, já to zvládnu a ty, když nebudeš chtít, k porodu nemusíš. Tak to ne, já to s tebou taky do třetice zvládnu, bude to naše další společné dítko a já při tobě budu stát, tak jsem ti to i před Bohem slíbil. Něžně jsem ho políbila. A tak štědrovečerní noc byla ve znamení velké lásky, touhy zplodit dítě a jak řekl Zdeno: začali jsme pracovat na třetím miminku. Nebylo to sice jednoduché, vzhledem k věku a nemoci Zdena, ale další vánoce, těsně před Štědrým dnem, jsem měla ten nekrásnější dárek, malou Haninku. O jménu Zdeno nediskutoval, bude to jen a jen Haninka. Já jsem byla samozřejmě velmi ráda. Bylo nás pět a byli jsme nesmírně šťastni. Leu a Kubu miminko dost zaměstnávalo, stále ho sledovali v kolébce, prohlíželi si ho, hlásili mi, co zrovna dělá, byli při všem, co jsem s Haninkou dělala. Byli na ni moc hodní, Lea vozila, houpala kolébku, vyměnila panenky na naši živou panenku Haninku, Kuba ji stavěl hrady, prý pro naši malou princeznu, jak jí říkával Zdeno.

Počet zobrazení: 53