waiting-71011-1280-1.jpg
Autor fotky: Dívka v rohu - Stuchlík-Camill-(Děčín-1863---1940-Praha)
zpět

Ze svého úspěchu má pocit viny


18. 11. 2019

Vychovala jednoho syna, na kterého byla hrdá až pyšná, protože jí ho záviděly všechny kamarádky, její sestry, přátelé a známí. Byl chytrý, slušný, hezký.

Základní školou prošel bez problémů. Do páté třídy měl samé jedničky, od šesté do deváté vyznamenání, a to jen proto, že učitelky, které nezvládaly jeho vyrušování z nudy při vyučování, mu snížily známku o jeden stupeň.

Střední škola, která navazovala ve stejném duchu jako ta základní, byla pro něho trestem. Naprosto ho demotivovala, ale s jejím tlakem, podporou a motivací ji zvládl s přehledem.

Vysokoškolské studium ho naopak zcela naplňovalo a její pomoc a podporu nepotřeboval vůbec. Studoval antropologii a zajímal se o neziskové projekty. V rámci těchto projektů byl v Bulharsku, Albánii, Kosovu, Afganistánu i na jiných místech. Tím, že odjížděl na tyto pobyty, a na tento čas školu přerušoval, se jeho magisterské studium protáhlo až do jeho 28 let, kdy s ní žil v jednom bytě. K její lítosti si doktorát nedodělal, protože se odstěhoval do družstevní dvougarsoniéry po prarodičích, kterou na něho převedla, a tam už její motivace nedosahovala.

Nicméně začal pracovat v neziskové organizaci, zabývající se pomocí pro uprchlíky. Po docela krátkém čase se s nimi rozloučil a založil si organizaci vlastní, ve které byl několik let ředitelem.

Mezitím se stihl oženit a zplodit dva krásné syny. Malý byt po prarodičích, který mezitím získal do svého vlastnictví, byl přirozeně pro čtyřčlennou rodinu malý. Tak vznikl nápad nejdřív na přestavbu její chaty, která by sloužila k trvalému bydlení, až vyústil k postavení velkého domu.

Bohužel tento dům se stal začátkem konce jejich dobrých vztahů. Aby ho mohl postavit, darovala mu k tomu účelu chatu i s pozemkem, aby si mohl vzít hypotéku. Uvěřila, že má do budoucna zajištěno víkendové, popř. i trvalé bydlení, ve dvou samostatných místnostech se sociálním zařízením. Uvěřila i tomu, že bude v katastru zapsána jako věcné břemeno.

Okamžikem přepsání vlastnictví se vše postupně měnilo. Kvůli propozicím stavby nejdřív jen na jednu velikou místnost, která se ve výsledku zmenšila na 16 m2. Sociální zařízení před ní ve vstupním prostoru sloužilo jak celé rodině, tak návštěvám.

Přestože s tím nesouhlasila, smířila se i s tím. Smířila se i s tím, že od samého počátku bylo předmětem sporu užívání společného prostoru. Ale jezdila tam jen přes sezónu na víkendy a ne úplně pravidelně s tím, že se nenechá otrávit. Celé dny byla s vnoučaty v přírodě nebo na zahradě a večer se zavřela do své komůrky.

Po pěti letech se manželství syna rozpadlo. Syn podal žádost o rozvod, děti získal do střídavé péče a nevěrnou manželku vystěhoval. Po tříměsíční známosti počal nového syna a po šesti letech jí oznámil přistěhování jeho nové partnerky s jejich synem a její dcerou. Týden před jejím nastěhováním, jí sdělil, že v jeho domě jí nic nepatří, nemá do čeho co mluvit a cokoliv komentovat. Rozbila mu první manželství a snaží se mu rozbít další, které ještě ani nezačalo, a  nepřeje si, aby do domu jezdila.

Ze svého úspěchu, který měla při pohledu na život svého syna, jí zůstal jen pocit viny, že ho špatně vychovala. Konečně pochopila, že to, co považovala za svůj úspěch, byla jen mylná představa. Dětem nemáme jen dávat, naopak máme po nich pořád něco chtít.

Počet zobrazení: 239