GDX.jpg
Autor fotky: Danuše Onderková
zpět

Poprvé u lisu

Jak napsala jedna čtenářka, každý nový den je POPRVÉ. A měla pravdu. I když jsem uvažovala a lámala si hlavu, na ten nej den poprvé, se mi nic nevybavilo. Vlastně ano. Když jsem se poprvé postavila k lisu! Ale začnu od začátku.

Vyučila jsem se fotografkou. Milovala jsem svou práci, která mi byla prací, koníčkem i zábavou. S přibývajícím věkem jsem nedokázala pochopit lidí, kteří měnili svou práci ve velice krátkých časových úsecích a říkala jsem si, že svou práci bych nikdy nevyměnila.

Ale nikdy neříkej nikdy. Najednou se mi vše začalo měnit a vývoj techniky šel rapidně kupředu. Videokamery, digitální fotoaparáty, počítače. I toto vše bylo vlastně poprvé. Díky videokamerám a digitálním fotoaparátům nám ubyla spousta práce a fotografické služby se začaly tenčit. Bylo mi asi 48 let, když jsem se začala učit na PC hlavně pracovat s fotografiemi, ale i ostatní. Také toto bylo poprvé, když jsem usedla za počítač.

Už jsem nepracovala od rána do večera, svou práci jsem zvládala za 4 hodiny a už mne tolik neuspokojovala. Nebudu zde popisovat rivalitu na pracovišti, když se někteří báli, že přijdou o místo a snažili se podrážet nohy druhým. Ale důležité bylo to, že tento stav, kde pomalu nebylo co dělat a já chodila do práce z nechutí, byl pro mne únavný a vyčerpávající. Potřebovala jsem vždy vidět za sebou výsledek mé práce. A to mne nakoplo a urychlilo mé rozhodnutí.

Poprvé jsem se v mých 55 létech rozhodla hledat jinou práci. Pomohl mi v tom počítač a internet, kde jsem po dlouhém hledání našla to, co by se mi líbilo. Bylo to lisování gumového těsnění do oken a dveří aut. Ač žena, mohu o sobě říct, že jsem po otci zdědila kus kutilství i technických zkušeností. Stroje mne vždy nějak přitahovaly. Dokázala jsem si doma vše udělat a opravit sama, i to muselo být vždy poprvé a přesto pro mne nebylo nic, čeho bych se zalekla. Práce u lisu mne moc lákala, ale zde nebylo poprvé, ale až do třetice jsem měla to štěstí, že mne přijali.

Nedovedete si představit, jakou jsem měla radost a ze dne na den jsem skončila ve fotografii. Problém mi nedělali, protože jsme se dopředu domluvili o mém odchodu, pokud si práci najdu. Souhlasili, asi si mysleli, že v mém věku nic nenajdu. V té době byl totiž problém i pro 40leté najít práci.

Moje "poprvé" začínalo školením o bezpečnosti práce od 9-12 hodin, kde jsem viděla mladé tak do 35 let. To byl pro mne šok. Poprvé jsem se vylekala, zda jsem udělala dobře, že jsem se zde přihlásila. Znám bezpečnostní školení, ale toto mne opravdu vylekalo. Dostali jsme 30 minut na oběd a po něm pro mne nastalo to hlavní POPRVÉ. Zavedli nás do obrovské haly, kde stála spousta velkých lisů a to co jsem tam viděla, mi vyrazilo dech a prohlásila jsem „Tak tady se mi bude líbit“. A opravdu se mi nejen líbilo, byla jsem nadšená. 

Vzhledem k mému věku mě posadili ke stolu a naučila jsem se začisťovat spoje z lisu na těsnění. Přitom jsem stále pomrkávala po všech, asi 25 lisech. Nevadily mi odpolední ani noční, dokonce ani přechod na 12 ti hodinovou směnu. Byla jsem zde spokojená. Asi po měsíci jsem se snažila mistra (asi 25-30 let) přemluvit, že bych ráda k lisům. Jeho udivený výraz ve tváří a otázka „ A vy by ste chtěla?“ dodnes nezapomenu. „Chtěla a moc,“ zněla má odpověď.

Hned druhý den byl pro mne překvapením, když při rozdělování práce, kdo co bude lisovat a kdo bude začišťovat, mistr řekl: „Paní Onderková chce lisovat, tak půjde na dolní céčko.“ To další už jsem neposlouchala. Ten pocit stát u takového lisu, který má 220°, tak to byl pro mne ten nejkrásnější pocit. Práce mne úplně změnila, opět jsem měla radost z práce, našla spoustu přátel a vůbec nikomu nevadil věkový rozdíl. Nikdo mne ovšem nedovedl pochopit, když jsem řekla, "Já se do práce těším". Vydržela jsem ve firmě 3 roky. Potom se firma dostala do insolvence a přesto, že se vzpamatovala, práce se přesunula do Turecka (no jo, levnější pracovní síla) a naše firma zde skončila. A já nastoupila do důchodu.

Tak takové bylo moje poprvé.

Počet zobrazení: 16