20180324-203617-1.jpg
Autor fotky: FOTO: archiv autorky
zpět

Vzpomínka na výlet na kolech


5. 2. 2021

Zavzpomínám na svá školní léta. Měli jsme takovou prima třídu, hodně jsme společně kamarádili a také vymýšleli nejrůznější společné akce. Zejména v  8. třídě jsme se již cítili hodně dospěle. Protože to byl poslední rok naší školní docházky pro ty, kdo udělali přijímací zkoušky do výběrových škol, chtěli jsme si to ještě společně užít. Kdo se nedostal ten rok k dalšímu studiu, mohl si to za rok zopakovat po absolvování 9. třídy.

Na jaře jsme vymysleli výlet na kolech.  Teď bylo potřeba zjistit, kam? Narhla jsem výlet do tehdy mladého města v Krušných horách - do Meziboří. Vzniklo ze staré horské vesnice zvané Schönbach. Nastavělo se tam plno nových paneláků, soustředila se tam různá učňovská střediska, byl tam vybudován velký kulturní dům a byla tam sportovní hřiště. Znala jsem to tam, nastěhoval se tam můj starší bratr s rodinou, pracoval  tam jako stavební technik. Já jsem tam za ním jezdila na prázdniny . Bylo tam plno mladých lidí a byla tam zábava. V zimě jsme lyžovali téměř u domu, vedla tam slušná sjezdovka. To vše jsem spolužákům vyprávěla a získala je pro svůj návrh. Jediný problém byla vzdálenost. Tehdy to bylo přes Most, kolem Litvínova až do Meziboří asi 30km, možná více. Silnice byly jiné než dnes. Tomu jsme ale nepřikládali velký význam. Naše "cykloskupina" čítala asi 10 lidí - kluci i děvčata. Měli jsme mapu, kterou kluci prostudovali a určili směr cesty.  Nejdříve směr Most - tehdy ještě nebyl celý zbouraný, nová byla jen jedna dlouhá ulice s názvem Podžatecká. To byla naše první zastávka na občerstvení. Bydleli tam příbuzní jednoho spolužáka a ti se nás ujali, dali nám napít, svačinu jsme měli s sebou. Cesta se neobešla ovšem bez několka drobných " technických překážek" - jedna dívka opakovaně píchla. Kluci ale byli praví džentlmeni, vždy se jí ujali a kolo opravili. Vše dopadlo dobře.  Po první zastávce jsme pokračovali do Louky u Litvínova, odkud to byly už jenom 2 km, ale ty jsme museli vyšlapat pěšky, byl to táhlý a dost velký kopec. Nakonec jsme dorazili k cíli. Brácha se upřímně vyděsil, když se mu před bytem objevila zničená parta kolařů. Pozval nás dál, dostali jsme občerstvení a poradil nám i kratší cestu zpět. Zdárně jsme se večer vrátili domů a myslím, že rodiče ani netušili, co jsme prožili. Dnes bychom podobnou túru za stejných podmínek podniknout nemohli, doprava se mnohonásobně zvětšila a na dálnicích bychom se asi neuplatnili.

 Ráda na to vše vzpomínám i s velkým časovým odstupem i obdivem, co jsme jako 14letí žáci základní školy, dokázali bez mobilu, GBS, jen s obyčejnou mapou na úplně obyčejných kolech. Škoda, že nemám žádné fotky z této cesty, tak přikládám jen fotku naší třídy, kde je vidět, jaká jsme byli" ucha".

 
Autor: Zdenka Jírová

Počet zobrazení: 73