Venku fouká, občas posněžuje nebo prší, je nevlídno.

A tak se krásně vzpomíná na parné léto - konkrétně si vybavuji loňský srpen.

Dovolená vlakem. Cestuji sama. Milovaná Itálie.

Z Brna do Vídně, přestup na rychlík do Udine. Cesta klidná, ale zpoždění, dojezd až večer, recepce hotelu již neobsazená. Ale vše vyřešeno telefonem.  Útulný hotel, majitelé nemluví italsky, jsou to Angličané. Dobře.

Druhý den za úžasného vedra prohlídka historického centra tohoto italského města - typicky italské náměstí Piazza della Liberta s radnicí, k dispozici jsou čtyři muzea - navštěnuji všechna. A tak se dozvídám o boji občanů města s Napoleonovými vojáky, o historii anděla na věži kostela, prohlížím dobové fotografie. Z hradu se nabízí krásná vyhlídka do okolní krajiny, návštěva barokní katedrály se čtvercovým půdorysem, prohlídka kostela z 8. století (!) a zlatého otáčejícího se anděla, který ukazuje do dáli. Samozřejmostí je skvělá italská zmrzlina a výborná večeře v místní restauraci v podloubí univerzitního komplexu. 

Druhý den přejezd italským vlakem do Milána - hotel hned u nádraží, tentokrát ho vlastní Číňané, kteří se domnívají, že mluví anglicky. Já se také domnívám, že mluvím anglicky. Nakonec se jakž takž domluvíme.

Metrem do centra - jsem v Miláně potřetí, takže katedrála jen zvenčí, i tak je to úchvatný pohled na tu gotickou přezdobenou nádheru. Procházka bohatou nákupní čtvrtí Vittorio Emanuelle, pohled na La scalu - a zase zmrzlina. Co taky?

Druhý den hned zrána - bez snídaně - metrem a pak pěšky k cíli návštěvy Milána - klášter Santa Maria delle Grazie, kde mám zaregistrovanou prohlídku Cenacola, tedy Poslední večeře od Leonarda da Vinciho. Splněný životní sen. Přes drobné organizační zmatky jsem spolu se skupinou 15 turistů vpuštěna do refektáře - a tam je. Dílo Mistra, kterého obdivuji od dětství. Malba je umístěna vpravo od příchodu na kratší stěně sálu, naproti ní se nachází jiná malba - která bohužel nikoho nezajímá. Stojíme a vychutnáváme si pár minut obraz, který budí tolik otázek, přináší tolik tajemství - a nedává odpovědi, nenaznačuje. Jen se dívejte, nic víc. Postavy jakoby ustrnuly v pohybu, Ježíš klopí zrak, napětí je přímo hmatatelné. Nádhera. Tady kdysi stál Leonardo - a tvořil. Možná občas poseděl na přilehlém klidném a stinném nádvoří kláštera. 

Naproti klášteru objevuji dům, ve kterém v době svého pobytu Leonardo bydlel. Aspoň to tam psali. 

Z Milána jedu přesným italským rychlíkem do Livorna. Italské dráhy překvapily - vlaky jezdí přesně, personál je nesmírně ochotný a usměvavý, jejich systém  rychlovlaků Frecciarossa, které spojují největší města, funguje bezvadně. V Miláně na nádraží mají dokonce na nástupišti nakreslena čísla vagónů, které před vámi zastaví. Není třeba běhat kolem vlaku a hledat ten svůj vůz.

V Livornu, což je přímořské středisko, bydlím tři noci v malém rodinném hotelu  a zde se v recepci mluví pouze italsky. Vychutnávám si tedy pár dnů moře, horka až vedra - a všeho, co k tomu patří. Vstup do moře je sice znesnadněn kamenitou pláží, ale já se stejně raději procházím než koupu. A výhled na širé moře z livornských teras rozhodně stojí za to.

Z Livorna mířím vlakem do města měst - do Říma. Chce se mi napsat - do mého města, ale to je příliš troufalé. Nicméně jsem v Římě podeváté, ale po téměř desetileté pauze. A sama. Po příjezdu je takové horko, že mi zkolabuje mobil a bez GPS marně hledám hotel. Nakonec s pomocí syna na telefonu nalezen. Je pozdní odpoledne, takže jen ubytování - a jediná návštěva. Hned naproti mému hotelu je totiž bazilika Santa Maria dei Angeli, původně antické lázně, které Michelangelo přetvořil v kostel. Netypické průčelí, netypický tvar zvenku i zevnitř, zakomponování mohutných antických sloupů činí z tohoto kostela neuvěřitelné místo. Jeden z mých nejoblíbenějších kostelů v Římě. 

Další den opět za neskutečného vedra, jak také jinak v srpnu v Římě, ovšem já to miluji, jedu metrem ke Koloseu. Je obleženo turisty, frontami a zástupy, panuje zde čilý ruch až zmatek. Prohlížím si tuto stavbu staveb jen zvenčí, vevnitř jsem opakovaně byla. Je to mohutná a velkolepá nádhera, jak musela tato stavba vypadat v dobách starověkého Říma? A kolik utrpení kolika lidem i zvířatům přinesla?

Po lehkém obědě vyhledám v nedalekém parku vstup do Domu Aurea, kam mám dlouho předem zakoupenou vstupenku s přesným časem prohlídky. Sleduji dva mladé Francouze, kteří tu jejich prohlídku o deset minut nestihli - a už je přes úpěnlivé prosby a pak i vyhrůžky dovnitř nepustili. Prohlídka tohoto torza kdysi monumentálního Neronova Zlatého domu je v angličtině a skýtá jen náhled toho, jak to zde asi vypadalo. Dochovalo se málo, nejzajímavější je závěrečná animace, ale rozhodně to zde stojí za návštěvu. Několik místností má zbytky původní výzdoby, takže člověk si trochu udělá představu té pompéznosti. Zahrada tohoto sídla byla neuvěřitelně rozlehlá - jen v místě jezera dnes stojí právě Koloseum.

Poté se pomalu projdu ke kostelu sv. Klimenta. Sejdete pár schodů - a jste v raném středověku. Jednoduché nádvoří dýchá patinou starých časů, uvnitř kostela vládne ticho, téměř nikdo zde není, jen občas projde mnich v kutně. Je zde sarkofág s ostatky sv. Cyrila, který spolu s Metodějem přinesl do našich krajin písmo a křesťanství. Svatý Cytil tedy spočívá zde. Kde spočívá jeho bratr Metoděj, dodnes nikdo neví. 

A pak ještě procházka k Lateránu - k neuvěřitelně mohutné bazilice sv. Jana. Vstupní dveře do baziliky jsou dveře původního antického senátu, pompéznost, mramorová podlaha sestavená do různých ornamentů, kazetové stropy, zlatá výzdoba - něco! Ale jako by tam chyběl Bůh, který přece hlásal prostotu. U Klimenta myslím byl spíše. 

Poblíž jsou svaté schody, ale ty už byly zavřeny. A stojí zde egyptský obelisk.

A vedro, vedro. Je třeba neustále mít u sebe vodu, vzduch se tetelí, slunce sálá, prostě Řím v létě.

Autobusem jedu na hotel  a odpočívám.

Hodně mne toho ještě o této dovolené čeká, ale to tom příště.