Dětem mají prázdniny. Mnohé jedou k moři či jinam, na tábory všeho možného zaměření, další budou dny trávit u počítačů či jiné techniky. Děti si prostě budou užívat, jak jen to dnes jde. A časem pak asi vzpomínat. Jako my dnes.
Naše prázdniny - dělil nás s bráchou jen rok a nic na světě nás tehdy nemohlo rozdělit - byly tehdy, před několika desetiletími, rovněž úžasné.

Rodiče pracovali, což oni nesli většinou těžce, my naopak lehce. Chtěli jsme mít svůj klid. Nejlepší bylo, když měli naši oba ranní. To jsme si pospali nejméně do devíti. Pak jeden odešel do obchodu pro čerstvé pečivo, nejčastěji to byl makový závin. Ten druhý už začal s péčí o veškerou domácí zvěř. Nasypat zrní již značně neklidným slepicím a doplnit jim vodu do korýtka. Vypustit již hodně nevrlé husy, byly zvyklé pást se u blízkého rybníka a naštěstí tam i zpět trefily samy. Nakrmit kachny - ty se mohly krmit od rána do večera, pořád měly hlad. Otevřít kotce a dát trávu králkům, nebo i seno. Ti králíci se museli vždy trochu zatlačit dozadu, byli schopní vypadnout z kotce. No a také nakrmit již delší dobu kvičící prase, případně prasata dvě. Základ krmení naštěstí nachystala máma už večer. Samozřejmě jsme jí i otci tvrdili, že zvířata budou denně před osmou nakrmena. No nebyla - a přežila.

Pak přišel na řadu ten makový závin a studené mléko. Vzali jsme si to ven, sedli si ke studni na zahradu, nohy natáhli na betonovou obrubeň a začali si číst. Byli jsme vášniví čtenáři a číst jsme si dokázali celé dopoledne. Bylo-li hodně horko, osvěžili jsme se během dopoledne studeným rebarberovým kompotem, hrnec s ním stál ve studené letní kuchyni.

Oběd jsme si ohřáli sami, máma vždy předvařila. Po obědě jsme znovu nakrmili prase a kachny. Jak se blížil příchod rodičů z práce, bylo nutno udělat, co bylo den předtím uloženo. Většinou zajít pro čerstvou trávu králíkům, případně pro kopřívy, zamést dvůr, někdy okopat nějaký záhon - to jsme dělali dost neradi. Také jsme zalévali jako diví. Když se rodiče vrátili z práce, šli jsme většinou ven za kamarády, neb jinak by nám opět našli nějakou práci.

S kamarády jsme hráli vybíjenou nebo na třetího nebo jakousi hru, u níž se říkalo: Panímámo trdlice, můžeme jít k muzice? - a ona to povolila po splnění nějakého úkolu. Občas jsme také hráli kuličky nebo na schovávanou, skákali přes švihadlo, nebo zašli do blízkého lesa. Mezitím jsme se stavili doma pro krajíc chléba s něčím a napili se vody se šťávou. Pokud bylo opravdu vedro, šlo se k řece a tam jsme se koupali a vyblbli. Hodně jsme také jezdili na kole. Na naprosto obyčejném kole. Bez přilby.

Večer jsme se umyli v lavoru s ohřátou vodou,  povídali si s rodiči, navečeřeli se čehokoli, co máma připravila - a šli s knihou spát. Dlouho jsme si četli a povídali.

Mimořádnými událostmi například bylo, když přivezli melouny do blízkého městečka, pak jsme pro ně jeli na kole - celé ty tří kilometry jsme se těšili. Tak jednou dvakrát za príázdniny jsme se vydali do kina.

Občas některý z kamarádů jel na tábor, nebo se právě vrátil - pak o tom vyprávěli. My s bráchou jsme jakékoli tábory odmítali. Přišli bychom o naši svobodu. 

Čas běžel  stále stejně. Den za dnem.  V podstatě nikdo nás nehlídal a nic vážného se nám nikdy nestalo. Uživali jsme si svobody, smáli se a běhali. Nenatírali jsme se žádnými krémy, byli skoro celý den venku a opálili se až až. Jedli jsme ovoce ze stromů a zeleninu ze zahrádky bez jakéhokoli mytí.

Pokud rodiče dostali dovolenou, jelo se na výlet nebo dva. Nejčastěji to byl Praděd nebo Olomouc. Společná dovolená neexistovala.

Ten pocit svobody a radosti si pamatuji doteď.

Třeba i dnešní děti budou takhle rády vzpomínat.