Využívám domácí zdroje, zvyk z vojny. Voják se stará, voják má. Jedny boty společenské, černé, co jsem je měl na noze naposled před pouhými skoro 12-ti lety (ženil jsme se v nich, podruhé). Byly ve skříni, tam, kam jsem je před dvanácti lety odložil a nic jsem s nimi nedělal. Opráším je, nasazuji si je a křup, oba podpatky praskly, oba skoro v témže místě, v polovině. Tím pádem je po "lepších" botách. Asi pojedu letos do lázní bos, nebo v mých pracovních Prestige, které jediné celorční nošení vydrží. Jen jsou bílé, černé v krámě s pracovní obuví, v mé konfekční běžné velikosti, o5 neměli. Stejně nemám frak, ani housle, tak žádné polobotky. Manželka mi podává župan, prý je zcela nenošený. Župan, ano, ten vypadá skvěle, ale já v něm, jako stará dělová koule, na které letěl baron Prášil na průzkum bojiště. No, lepší to nebude. Župan, tradiční to oděv lázeňský, mám. Notebook si podvědomě připravuju od té doby, kdy jsem strávil nudný týden po (v pořadí třetí) operaci v nemocnici a hrozila další dlouhá onkologická hospitalizace v témže ústavu. Notebook připraven, nová nabitá baterie, jen dokoupit WiFi kartu a přezkoušet modem. S WiFi je to prý v lázních, ještě i v roce 2024, hodně na štíru. Přece jen jedu mimo běžnou civilizaci, na technologicky značně zanedbaný venkov. Kdo je připraven, není překvapen. Tepláky jsem si koupil rovnou dvoje nové, dotahám je později doma. Deštník jsem našel, mezi letitými nepoužívanými krámy, ve skříni, kupodivu je stále funkční. Stačil kousek elektrikářské izolačky na rychlou opravu a vypadá zase použitelně. Rockeři sice deštník nenosí, ale já jedu do lázní a tam je to zřejmě společenská zvyklost, tak co. Pantofle mám, z brusu nové hotelové, s těma se mi to bude frajeřit na snídani, obědě i na večeři! Snad mi vlázních bude chutnat tamní strava? Ještě si pustím Šviháka lázeňského, od nebožtíka Jirky Schelingera a jdu dnes večer spát.